Článek
Když teta jen tak mezi řečí prohodila, že babička přepsala dům na mého bratra, myslela jsem, že je to prostě jen takový hloupý vtip.
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Jak jako přepsala?“
Teta jen pokrčila rameny a míchala cukr v kávě, jako by nešlo o nic, jako by se bavila o počasí.
Úplně jsem ztuhla překvapením. Já, co za babičkou jezdila každou sobotu s nákupem, co jí měnila žárovky, seděla s ní u doktora, když jí zase blbnul tlak. A můj bratr? Ten se ukázal jednou za uherskej rok, většinou když mu došly peníze nebo se potřeboval vypovídat, jak mu „zase někdo ublížil“.
Bylo mi do breku i do vzteku zároveň.
„To není fér,“ říkala jsem si.
A poprvé v životě jsem se na babičku opravdu zlobila.
Když jsme byli malí, říkala, že jsme její zlatíčka. Jenže když rozbil okno on, dostal buchtu s povidly. A já to po něm ještě musela uklízet. Ty střepy. Já studovala, makala, držela věci pohromadě. On se tak nějak plácal životem a vždycky se ze všeho nějak vykroutil. A přesto – vždycky měla pro něj pochopení. Takové to tiché, co bolí víc než křik.
Na pohřbu nebyl čas a ani nálada na povídání. Týden po pohřbu jsem za ním jela. Nechtěla jsem se hádat, jen… pochopit. Bylo podzimní odpoledne, listí se lepilo na boty, dům vypadal menší, než jsem si ho pamatovala. Bratr mi otevřel, měl kruhy pod očima, ale byl klidný.
„Pojď dál,“ řekl.
Uvařil kávu, co trochu voněla jak přepálený oříškový sušenky, sedl si naproti a chvíli nic neříkal. Pak sáhl do kapsy a vytáhl zmačkaný papír.
„Nechala mi to na stole,“ řekl tiše.
Ten papír voněl po levanduli. Tak jako babiččin šátek. Písmo bylo kostrbaté, místy skoro nečitelné.
„Petře, vím, že se ti v životě moc nedařilo. Dávám ti dům, abys měl kam patřit.
Tvoje sestra si svůj domov postavila sama, i když ne z cihel. Ty ho potřebuješ víc než ona. A ona to jednou pochopí. Znám ji.“
Nemohla jsem to dočíst. Písmena se mi rozmazala slzama. A poprvé jsem babičku pochopila. Nešlo o spravedlnost, ani o majetek. Šlo o to, že mi věřila.
Já se neztratím. Nikdy jsem se neztratila.
Bratr ten dům potřeboval – ne jako odměnu, ale jako poslední záchranu.
A mně najednou došlo, že mi vlastně dala víc než jemu.
Tu jistotu, že mi věřila. Že si poradím i bez papíru s adresou.
Dnes, když jedu kolem, už necítím křivdu. Jen zvláštní klid.
A vůni levandule, která mi vždycky připomene, že některé věci se prostě nepíšou do katastru.
