Článek
Když můj kamarád u piva prohlásil, že „stejně všechno rozhodujou akorát ti nahoře“, jen jsem mávl rukou.
„Jo, jasně,“ odsekl jsem.
Byl jsem ten free typ, co se směje lidem s volebními průkazkami a tvrdí, že bych se „na tu jejich hru mohl vykašlat“.
V mládí jsem měl jiný starosti. Kapelu, holky, motorku, fotbálek, pár snů, co se rozplynuly dřív, než jsem si je stihl zapsat. A taky trochu pocit, že politika je jen hřiště pro ty, co se nudí. Byl jsem pyšný, že mě politika nezajímá. Jenže svět má jednu nepříjemnou vlastnost — začne ti klepat na dveře, i když ho ignoruješ.
Poprvé jsem to pocítil, když zavřeli místní knihovnu. Tam, kde jsem jako kluk sedával zády přitisknutý na dřevěné bednění před topením a četl Foglara. Pak zrušili autobus do vedlejší vesnice, kam jsem jezdil za dědou. Postihlo to víc lidí, třeba těch, kteří tam museli pravidelně dojíždět do práce. A pak přišel ten dopis z úřadu. Že otec nedostane příspěvek, na který měl nárok, protože změna pravidel.
Tehdy jsem si poprvé řekl: aha, tak takhle to vypadá, když rozhodují ti nahoře a mě se to netýká.
Letos jsem šel k volbám poprvé po… já nevím, deseti letech? Ne z nadšení. Spíš z takového toho tichého vzdoru. Trochu možná z naštvanosti? Cestou mě potkal soused, ten, co má pořád pivo v ruce a větu „stejně to nemá cenu“ na jazyku.
„Zase si hraješ na hrdinu?“ houkl na mě.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jen si tam jdu udělat trochu pořádek.“
Volební místnost voněla po dezinfekci a mokrých kabátech, v rohu byl stojan na deštníky. Paní za stolem se usmála, podala mi obálku a já si najednou připadal… divně slavnostně. Trochu jsem si připadal, jako bych tam nepatřil, a trochu jako bych dělal něco děsně důležitýho. Co možná bude mít nějaký význam. Co je kupodivu dospělý.
Když jsem házel lístek do urny, napadlo mě, že to je možná jedinej moment, kdy jsme si všichni opravdu rovni. Aspoň na pár vteřin, všichni lidi, malí i velcí, chudí i bohatí.
A víš co?
Můj hlas opravdu nic nezměnil. Strana, kterou jsem volil, se ani nedostala do zastupitelstva. Ale něco se změnilo ve mně.
Už nejsem ten, co jen remcá u piva. Ten, co nadává na všechno kolem sebe a nic s tím nedělá. Cítím, že mám právo mluvit — protože jsem konečně něco udělal.
Dneska, když někdo řekne, že „hlas jednoho člověka nic neznamená“, už se s ním nehádám. Jen se pousměju.
Protože vím, že ono to sice nezmění svět, ale změní to tebe. A to někdy stačí. Nebo taky ne a může to být jen začátek nějaké nové cesty. Kdy i ty půjdeš udělat něco pro ostatní. Třeba jen pro tu svoji vesnici, aby se tam žilo líp.
