Článek
Jůlie seděla u kuchyňského stolu s kruhy pod očima a letáky z několika supermarketů v ruce. Snažila se zjistit, co je tenhle týden v akci. Právě jí skončila ranní směna v jedné práci, ale večer ji čekala druhá v jiné. A mezitím? Večeře pro děti, domácí úkoly a rychlé nadechnutí, než ten kolotoč začne nanovo.
Ráno vstává dřív než všichni ostatní, večer padá do postele vyšťavená jako citrón. Z jedné výplaty sotva zaplatí nájem malého bytu ve větším městě, kde ceny rostou rychleji než platy. Žije sama s dětmi. Otec se o ně nezajímá, výživné přichází nepravidelně, nebo vůbec.
Přesto se nechce vzdát a bojuje. Nechce zpátky na vesnici k rodičům, ačkoliv oni jí pomocnou ruku nabízeli. Chce si udržet alespoň základní životní standard, dopřát dětem občas výlet nebo zmrzlinu. Nechce jim odpírat obyčejné radosti jen proto, že na ně nezbývá. A tak pracuje od nevidím do nevidím, ale i tak musí v obchodě přemýšlet, co si může dovolit koupit, aby zbyly peníze na nové boty. Ty loňské jsou dětem malé.
„Dřu od rána do noci. Na normální život to ale pořád nestačí,“ posteskla si.
„Co na to říct? Tohle slýchám čím dál častěji a je mi z toho smutno. Vy, matky samoživitelky, to máte těžké.“ Nevím, co víc bych dodala – a vnučka žádnou reakci ani nečeká. Jen si potřebovala postesknout. Je mi jí vážně líto, ale jediné, s čím mohu pomoct, je nabídka hlídání dětí.
Ještě víc než nedostatek peněz ji prý vyčerpává ta nejistota. To, že každý měsíc začíná znovu od nuly. A že stačí jediná nečekaná platba za opravu pračky, léky nebo výlet se školou, a celý rozpočet se sesype jako domeček z karet.
Tohle ale není příběh jedné rodiny. Je to realita mnoha lidí, kteří dělají maximum, ale stejně mají co dělat, aby vyšli s penězi. Ne proto, že by byli líní, ale proto, že s jedním zaměstnáním je mnohdy těžké pokrýt veškeré výdaje a ještě si něco užít.
