„Jen si Vás očuchá,“ řekla psí majitelka. Ale já už ležela na zemi

V tu chvíli si nepřipadáte jako hrdinka z filmu o přátelství psa a člověka, ale jako hlavní postava hororu.

Procházela jsem se parkem a zasněně koukala do korun stromů, když mě ze snění náhle vytrhl cizí pes o váze malého telete. Nezadržitelně se ke mně blížil a mnou začala cloumat panika, kterou bych nepřála snad ani majitelce psa, který v parku pobíhá jen tak na volno. Bez náhubku. A děsí kolemjdoucí, kteří z cizích psů chytají osypky.

Víte, beru prášky na srdíčko a takový „zážitek“ se na příbalovém letáku rozhodně nedoporučuje. Srdce mi začalo bít na poplach, jen jsem toho psa bez majitele zahlédla. Bála jsem se, že srdce odbíjí poslední vteřiny života a nebyla jsem schopna racionálního uvažování. Hlavou mi proběhlo, jestli jsem do závěti napsala vše, co jsem chtěla - no nic, na blbosti teď nebyl čas, neboť nastal holý boj o přežití.

Pes mi v tu chvíli stál téměř u nohou a já se rozhodla zachránit si kejhák tím, že odskočím na stranu a schovám se za jeden z jírovců, o kterém jsem si ve své naivitě myslela, že by mohl fungovat jako štít. Jenže ke stromu jsem se vůbec nedostala.

Jak jsem odskakovala, spadla jsem na zem jako zralá hruška a bez pomoci druhého člověka přes bolavá kolena nebylo cesty zpět. A to si představte, že tomu psovi moje roztržité chování imponovalo. Začal dovádět jako smyslů zbavený a vyskakoval si na mě, jako bych byla trampolína na psím hřišti.

„Pomoc! Obtěžuje mě tady maxipes. Kde je jeho majitel, proboha?“ křičela jsem z plna hrdla a záhy se objevila žena s vodítkem přes rameno.

„Jéžišmarja, proč se válíte na té zemi? Jacku, fuj je to!“ pronesla tónem, jako by mě načapala při krádeži petúnií z jejího truhlíku. Snažila se přivolat svého mazlíčka, načež se mě ještě pokusila uklidnit.

„Heleďte, ale nemusíte se ho bát. Kdybyste nepanikařila, jenom si Vás očuchá a odejde.“

„Říkáte to, jako bych za to snad mohla já. Psi by přece neměli běhat na volno bez dozoru majitele.“ namítla jsem, ale svůj tón jsem z čisté vypočítavosti mírnila. Potřebovala jsem totiž její pomoc se zvedáním ze země, a tak jsem veškerou naštvanost polkla.

Poté, co si mladá žena svého miláčka uklidnila, pomohla mi vstát. Nakonec došlo i na omluvu a objasnění případu. Prý se o pár desítek metrů dál zapovídala s kamarádkou a nevšimla si, že Jack zdrhl.

Takže nakonec to vlastně skončilo happy endem. Všechno je zalito sluncem schovaným za mraky, já mám šrámy na těle, ona vtipnou historku a Jack nezapomenutelný zážitek, se kterým se může chlubit štěkotem před ostatními psími kamarády.