Článek
V době, kdy mě Viktor seznámil se svou novou přítelkyní Janou, mu bylo 28 let. Aby ušetřil za nájem, stále bydlel u mě, nicméně měl v bytě své soukromí a nijak jsme si vzájemně nepřekáželi.
A protože Jana i Viktor občas dělají spontánní a na první pohled šílená rozhodnutí, za dva měsíce byla svatba, ačkoliv by spolu bydleli. Otázka společného bydlení byla na pořadu dne asi za měsíc.
Život bez maminky za zadkem
Bylo mi jasné, že jednou přijde den, kdy se ode mě syn odstřihne a začne si žít svůj vlastní život se vším všudy, obzvlášť, když už se stihl oženit.
Vlastně jsem si to ve skrytu duše i přála - přece nebude žít pořád jako mamánek, jenže jakmile ta chvíle nastala, smiřovala jsem se s ní jen stěží.
Stěhování a žárlivost
„Mami, s Janou jsme se rozhodli, že spolu konečně začneme bydlet.“ oznámil mi Viktor a já jsem na chvíli byla z jejich rozhodnutí upřímně nadšená.
„To je skvělý krok! Však už bylo na čase. Bude dobře, když zjistíte, jak spolu fungujete ve společné domácnosti. A kde ten podnájem budete mít? A od kdy?“ zeptala jsem se tak nějak automaticky.
„Podnájem? Víš, mami, zrovna do podnájmu nepůjdeme. Nechceme zbytečně vyhazovat peníze, které můžeme vložit třeba do cestování, a proto jsme se s Janou a její mámou domluvili, že půjdeme bydlet k tchyni. Mají volné patro, víš?“ oznámil mi s roztřepaným hlasem, jako by se bál mojí reakce.
Bál se oprávněně, ale nic jsem mu nevyčítala. Bylo mi jasné, že bych uškodila sama sobě, tak jsem jeho rozhodnutí díky pudu sebezáchovy navenek respektovala.
„Aha, tak tahle varianta mě vůbec nenapadla.“ odvětila jsem trochu zklamaně, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.
„Neboj, budeme tě dál navštěvovat.“ přesvědčoval mě Viktor a já jsem souhlasně kývla hlavou.
„Dobře. Kdyby jste potřebovali s něčím pomoct, neváhejte se na mě obrátit, jo?“ chytila jsem ho kolem ramen, tvářila jsem se, že jsem v pohodě, abych v synovi nevyvolávala pocit viny, ale k pohodovému rozpoložení jsem měla sakra daleko.
Oplakala jsem to
Svým pocitům jsem nerozuměla. Žárlila jsem na Viktorovu tchyni a měla pocit, že mi „krade“ syna, se kterým jsem bydlela dlouhé roky. A to i přesto, že jsem přející člověk, kterému je žárlivost naprosto cizí.
Navíc jsem si říkala, že spolubydlení s tchyní přeci nemůže fungovat. Co když jim bude do všeho mluvit? Co když jejich manželství díky tomu skončí rozvodem? Obavy byly silné.
Když jsem doma zůstala sama, bylo mi smutno a párkrát jsem si dokonce i poplakala. Trápilo mě, že syn teď bydlí u nějaké věci podstatě cizí ženské, kterou teď dost možná bere jako vlastní maminku, zatímco já jsem byla odstavena na druhou, třetí, nebo až padesátou kolej.
Dnes je vše jinak
Abych se s nastalou situací dokázala smířit, potřebovala jsem k tomu čas, který rány na srdci zahojil. Vždyť ve finále o nic nešlo, ale to jsem si samozřejmě uvědomila až s odstupem času.
A jak dopadli mladí? Přesně, jak jsem předpokládala, spolubydlení s tchyní nedělalo dobrotu. Jana s Viktorem se proto rozhodli místo cestování pro koupi vlastního bytu, v němž žijí spokojeně dodnes se svými dvěma dětmi.
Každý si musí přijít sám na to, co mu vyhovuje a co ne. V případě Jany a Viktora se to stalo a já jsem ráda, že tím nakonec neutrpěly rodinné vztahy na žádné straně.
