Článek
Dnešní téma není veselé, ale přesto patří k životu. Obzvlášť v té etapě, kdy je člověk rád, že ho všechno bolí, protože to znamená, že ještě žije. A jelikož nechci, abyste na konci článku museli hledat kapesníky, kterými si otřete slzy, pokusím se psát alespoň s trochou nadhledu.
Holky do nepohody
Byly jsme parta pěti holek v důchodovém věku, které si říkaly úplně všechno, včetně klasických vesnických drbů. Co řekl soused, co upekla vnučka, kdo je asi vrahem v detektivce, kterou jsme právě rozečetly. Scházely jsme se u některé z nás v obýváku, nalily si šťopičku vaječňáku nebo griotky, jindy jsme si daly sraz v cukrárně nebo v parku. Pokaždé jsme se spolu od srdce nasmály a bylo nám spolu krásně. Jenže teď už jsme zůstaly jen dvě a já si občas říkám: Která z nás si vytáhne černého Petra příště?
Tíživá samota
Stejně jako je bolestný samotný odchod kamarádek, které vám za ty roky přirostly k srdci, je těžký i pocit prázdnoty, který po jejich odchodu zůstane. Najednou nemáte s kým „drbat“, nezazvoní telefon s pozváním na krmení holubů v parku a smích nad dávnými historkami už zůstává pouze ve vaší paměti. A i když si to odmítáte připustit, víte, že některé věci prostě skončily a vám nezbývá nic jiného než se s tím postupně smířit. Protože i tohle je život.
Která z nás je na řadě?
Tuhle otázku si nechci úplně připouštět, ale stejně mě to občas napadne, většinou když večer lehnu do postele a mám čas přemýšlet, protože mě bolí kyčel tak, že nemohu usnout.
Zůstaly jsme už jen dvě. Která z nás bude další?
Dvě ženy, které si dřív aktivně plánovaly výlety, jsou dnes rády, že vůbec vyjdou pár schodů. Dvě přítelkyně, které si uvědomují, že i jim dřív či později svíce života dohoří, stejně jako dohořela těm třem, které tu kdysi sedávaly s námi.
Zatím tu ale jsem
Rozhlížím se po svém bytě a říkám si, že i přes to smutné tu po nás vždycky něco zůstane, stejně jako po kamarádkách. Recept na štrůdl, ošoupaný hrníček nebo jen vzpomínka na to, že jsme uměly rozesmát jedna druhou i tehdy, kdy nám zrovna nebylo do smíchu. Možná si černého Petra vytáhnu už brzy, ale možná taky ne.
Chmury stranou – zatím tu pořád jsem a rozhodně nehodlám jen tak sedět a čekat. Budu se snažit užít si svůj vyměřený čas, jak jen to půjde. Vyrazíme si s kamarádkou do cukrárny i tehdy, když se budeme muset přidržovat zábradlí, a až přijde špatná nálada? Naliju si vaječňák a zavzpomínám na to, jak jsme se tehdy s holkami nasmály. Myslím si, že to je asi to nejlepší, co mohu udělat, když vím, jak rychle nám život protéká mezi prsty.
