Článek
Drželi jsme spolu. I po tom, co jsem se provdala a odstěhovala jen o pár ulic dál, jsme si zůstali blízcí. Každý den jsme si volali, každou neděli jsme si dali kafe. A když přišly první problémy s pamětí, brala jsem to jako drobnost, která časem přejde. Nepřešlo to.
Začal zapomínat vařit oběd, a tak nejedl. Nezavřel vodu, vycházel z domu a netušil, kde je. Jednou volal, že stojí u hlavní silnice a netuší proč. Pořád jsem ho hlídala, brala si volno, jezdila odpoledne z práce dřív. Ale jak šel čas, bylo to horší a horší. A jednou, když nechal zapnutou troubu a usnul, jsem si uvědomila, že už to sama nezvládnu. Že to není otázka vůle, ale bezpečí. Hlavně jeho.
S těžkým srdcem jsem našla domov pro seniory. Ne soukromý za třicet tisíc, ale takový, kde jsem věděla, že mu bude dobře. S personálem jsem mluvila dlouho, zvažovala všechno. Když tam nastoupil, brečela jsem. Jako malá holka. Ale pak mi jednou řekl: „Aspoň je tu pořád někdo, kdo ví, co dělá.“ A já věděla, že jsem udělala správně. Jenže to netrvalo dlouho.
Začaly se ke mně dostávat řeči. Jedna sousedka mi řekla, že se o mně na poště mluví. Prý jaká jsem dcera, že jsem tátu „odložila“. Další se mě ptala, jestli jsme se pohádali. Některé jen ztichly, když jsem šla kolem. Jako bych udělala něco hrozného. Jako by láska k rodiči znamenala, že se o něj musím postarat za každou cenu i kdybych měla vyhořet, on se zranit a oběma by to ublížilo.
Dnes už se nestydím říct, že jsem unavená byla. Že jsem neměla sílu. A že moje rozhodnutí nevypovídá o nedostatku lásky, ale naopak. Dala jsem tátovi bezpečí. A sobě klid, že je v dobrých rukou. Chodím za ním často. Někdy mě pozná, jindy ne. Ale když se usměje, vím, že je v pořádku. A sousedé? Ať si říkají, co chtějí. Já vím, co jsem udělala a proč.
