Článek
Už když jsem vystupovala z tramvaje, napadlo mě, jak rychle ten čas utíká. Byly doby, kdy jsme se vídaly skoro denně. Teď se obě točíme v tom svém kolotoči a často si jen napíšeme krátkou zprávu, že snad příště.
Když jsem zaklepala na její dveře, skoro hned jsem poznala, že je jiná. V očích měla takový zvláštní lesk, až jsem se zarazila. Než jsem stihla cokoli říct, objala mě a vtáhla dovnitř. Její byt voněl po vanilce a nějaké nové vůni, kterou jsem neznala. Byl tam větší pořádek než obvykle, skoro jako když se člověk snaží na něco zapůsobit. To mi došlo až později.
Sedla jsem si ke stolu a čekala, až uvaří kafe. Očima jsem bloudila po místnosti a všimla si dvou hrnků vedle dřezu. Ne jejích běžných hrnků, které má doma snad deset let. Tyhle byly nové. Krémové s jemným vzorem. Ještě než jsem se zeptala, už jsem cítila, že moje sestra něco tají. A že to nebude drobnost.
Stála u linky a usmívala se do šálku. Zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku. Otočila se a ten úsměv měla pořád stejný. Takový ten, když je člověk zamilovaný, ale ještě neví, jak to říct nahlas. V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Možná proto, že jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem takový úsměv neviděla.
Pak mi to řekla. Že někoho má. Že je to čerstvé, ale hezké. A že doufá, že tentokrát to bude jiné. Když to vyslovila, svět se mi na vteřinu zastavil. Najednou jsem měla pocit, že sedím na cizím místě a koukám na cizí ženu. Moje sestra, která roky tvrdila, že chce být sama a že vztahy nejsou nic pro ni, se přede mnou najednou rozzářila jako puberťačka. A já nevím proč, ale první reakce nebyla radost. Byla to panika.
Najednou jsem chtěla vstát a odjet. Jenže jsem tam seděla dál, protože se to přece nedělá. Je to moje sestra. Miluju ji. Měla bych být ta, která jí první pogratuluje a obejme ji. Jenže místo toho se mi sevřel žaludek.
Byla jsem to já, kdo poslední dva roky poslouchal její řeči o tom, že muži jsou komplikovaní. Byla jsem to já, kdo ji utěšoval po tom, co se rozešla s bývalým, který ji zlomil. A možná jsem si na to zvykla. Možná jsem si zvykla být ta, která je opora. Ta, která má přehled. Ta, na kterou se obrací.
Jenže teď tu přede mnou seděla moje sestra a tvářila se, jako by právě našla kus svého ztraceného štěstí. A já jsem si poprvé uvědomila, že už mě možná nepotřebuje tak jako dřív.
Když jsem se zeptala, kdo to je, začala mi vyprávět. S takovým zápalem, že jsem si připadala jako outsider. Vyprávěla o tom, jak se poznali, jak spolu byli na výletě a že je to jiný člověk než ti předchozí. Prý pozorný a klidný. Prý ji bere takovou, jaká je. Znělo to jako sen. A já jsem si přitom uvědomila, že už jsem dlouho neslyšela nikoho mluvit takhle nadšeně. Ani sebe.
Pila jsem kafe a přitom se snažila tvářit mile. Jenže mě to uvnitř kousalo. Částečně závistí, částečně strachem, že se něco změní mezi námi. A možná i nějakou podivnou samotou, která na mě dopadla v momentě, kdy se přiznala ke vztahu.
Byla jsem ráda, že se otočila zpátky ke kuchyňské lince, protože mi z očí málem ukápla slza. Ne z toho, že by její štěstí bolelo. Ale z toho, že jsem si uvědomila, jak moc jsem v posledních měsících zanedbávala sama sebe. Nikam nechodím, nikoho jsem si k sobě nepustila, jen pracuju a snažím se držet svět pohromadě. A mezitím mi ujel vlak. Troufám si říct, že jsem si jeho nezastavení ani nevšimla.
Chtěla jsem odejít, ještě než to dopoví. Říct, že mě bolí hlava nebo že spěchám. Ale když se ke mně otočila s tím rozzářeným pohledem, najednou jsem nedokázala říct nic. Věděla jsem, že bych jí ublížila. A ona si to nezaslouží.
Chvíli jsme pak mluvily o běžných věcech, ale bylo to zvláštní. Ona byla celá rozzářená a já jsem se snažila držet krok. Pak mi nabídla, že bych toho jejího přítele mohla někdy poznat. V tu chvíli mě znovu zamrazilo. Jakoby se mi před očima objevila cedule s nápisem nový život, vstup jen pro dva. A já jsem stála venku.
Nakonec jsem si vymyslela, že musím brzy domů, i když to nebyla pravda. Objala mě a řekla, že je ráda, že to mohla někomu říct. To mě zabolelo snad nejvíc. Protože jsem si uvědomila, že pro ni pořád jsem důležitá. A přitom já sama jsem se na chvíli cítila jako někdo, kdo ztrácí místo.
Když jsem odešla, venku se stmívalo. Šla jsem pomalu a v hlavě jsem měla zvláštní směs pocitů. Mísila se ve mně radost za ni, obavy o nás dvě a taková ta tichá prázdnota, která se objeví, když si člověk připustí, že se něco mění.
A taky jsem si uvědomila něco jiného. Že jsem poslední roky žila hlavně pro druhé. Byla jsem opora, posluchač, ta, která vždycky přijde, když je potřeba. Ale zapomněla jsem, že i já mám právo na svůj život. Možná to bude znít zvláštně, ale cestou domů jsem si řekla, že se o sebe začnu starat jinak. Že se přestanu stranit světa jen proto, že se bojím zklamání nebo změn.
Moje sestra začala novou kapitolu. A já jsem pochopila, že ta moje už taky dávno klepe na dveře. Jen jsem ji neslyšela. Teď už ano.
