Článek
Měli jsme za sebou náročné týdny a oba jsme cítili, že tohle bude zasloužený oddech. A i trochu romantiky. Netušila jsem ale, že tahle návštěva skončí fiaskem, na které nikdy nezapomenu. A že kvůli ní přehodnotím celý náš vztah.
Hned první věc, která mě zarazila, bylo, že dveře v domě nemají klíče. Ani koupelna, ani ložnice. „Na co by tu kdo zamykal?“ smál se přítel a dodal, že s mámou si důvěřují. Já byla zvyklá na trochu víc soukromí, ale nechtěla jsem dělat scény. Přece nebudu za tu komplikovanou.
V noci jsme si zalezli do postele. Chalupa vrzala, vítr si pohrával s větvemi, a my se konečně uvolnili. Byli jsme sami, nebo jsme si to alespoň mysleli. Vášnivý večer, šeptání, smích… a pak náhle pohyb. Dveře se potichu pootevřely. Nejdřív jsem myslela, že to byl jen průvan. Ale pak jsem koutkem oka zahlédla obličej.
V tu chvíli jsem ztuhla. Tchyně. Stála tiše ve dveřích, v noční košili, a jen… se dívala. Ani slovo. Ani krok zpět. Jako by tam byla schválně. Jako by ji zajímalo, co přesně děláme. Přítel si jí všiml až po chvíli, lekl se a vykřikl. Ona zavřela dveře bez slova a odešla.
Ráno se chovala, jako by se nic nestalo. Nabídla mi kávu, pochválila můj svetr a ptala se, jestli jsme dobře spali. S přítelem si vyměňovali pohledy, ale on mlčel. Neřešil to. Já byla v šoku. Nejen z toho, že nás sledovala, ale z toho, že mu to nepřišlo divné. Žádné „promiň“, žádné vysvětlení.
Po návratu domů jsem čekala, že otevře téma on. Ale nic. Jen poznamenal, že jeho máma občas nemá odhad. Já věděla, že takhle si společný život nepředstavuju. Pokud je pro něj normální, že matka nemá hranice a on to omlouvá, jak bych mohla jednou fungovat jako snacha?
Po pár dnech jsem mu řekla, že tak už to dál nejde. Nejen kvůli té jedné noci, ale kvůli tomu, co všechno tím odhalila. Nechci rodinu, kde se soukromí nebere vážně. Nechci partnera, který se mě nezastane. A už vůbec nechci tchyni, která si myslí, že má právo všechno vidět.
Svatba nebude. A víkend na chalupě mi to připomene pokaždé, když si na něj vzpomenu.
