Článek
Nebylo to nic luxusního, jen tři stolky u okna, pár studentů s notebooky a vůně kávy, která mě uklidňovala. Bral jsem to jako příjemnou samozřejmost. Když se mi jednou nechtělo vařit, vzal jsem si od nich i oběd s sebou. Nikdy jsem tam neměl žádný konflikt. Jenže ten den byl jiný.
Chtěl jsem zaplatit. Dal jsem si obyčejné cappuccino a domácí tvarohový koláč. Dohromady necelé dvě stovky. Podal jsem kartou, na terminálu se objevila obvyklá nabídka spropitného. Stalo se to normou. Vybrat deset procent, patnáct procent, dvacet procent.
Už mě to unavuje, protože mám pocit, že to pronásleduje člověka úplně všude. V samoobslužných pokladnách, u stánků s kávou, i v obchodech, kde si vše děláte sami. Zastavil jsem se u toho a stiskl možnost bez spropitného. Ne že bych nikdy nic nedal, ale ten den jsem nechtěl. Byla to prostě volba.
Servírka se na mě podívala pohledem, jako bych provedl něco nevhodného. Nejdřív mlčela. Podala mi účtenku a vypadalo to, že je po všem. Jenže když jsem si bral bundu ze židle, naklonila se ke mně a polohlasem prohodila větu, která mi zůstala v hlavě ještě dlouhé hodiny. Řekla mi, že lidé jako já jsou důvodem, proč se v gastru nedá dělat. Že by bylo fajn, kdyby si zákazníci uvědomili, jak těžká ta práce je, a přestali být sobci.
Ztuhl jsem. Stál jsem tam s bundou v ruce a nevěděl, co na to říct. Nechtěl jsem se hádat, ale ta slova mě bodla. Ne proto, že bych chtěl ušetřit dvacet korun, ale protože mě nikdy nenapadlo, že by člověk mohl být odsouzený jen za to, že nechá přesně to, co na účtu je. Připadalo mi to nefér. Nedostal jsem špatnou obsluhu, nikdo nebyl nepříjemný, jen jsem prostě nechtěl připlácet.
Vyšel jsem ven a chvíli stál před kavárnou. Projížděla kolem auta, lidé spěchali do práce, nikdo se o nic nezajímal. Jen já jsem tam stál jako hlupák a přemýšlel, co se vlastně stalo. Přitom šlo o malou věc. Jen o kávu, koláč a jednu větu, která člověka dokáže zamrzet víc, než by čekal.
Cestou domů jsem si uvědomil, že to není první situace, kdy jsem se cítil tlačený k tomu, abych utrácel víc, i když to nechci. Jdu si koupit chleba a samoobsluha na mě bliká s výzvou ke spropitnému. Vezmu si rychlé občerstvení, zaplatím u kiosku a zase to samé. Jako by se ze spropitného stala povinnost. Něco, co se musí, jinak jste špatný člověk. Přitom jsem vyrůstal v době, kdy bylo spropitné poděkováním. Nepovinným gestem, které člověk ocenil, když obsluha udělala něco navíc.
Začal jsem o tom mluvit s kolegy. Myslel jsem, že přeháním, ale všichni říkali podobné věci. Že už je společensky nepříjemné dát nulu, že mají pocit, jako by se na ně obsluha dívala skrz prsty. Někdo dokonce přiznal, že se kvůli tomu radši nají doma, jen aby se vyhnul podobným momentům. A to už jsem si říkal, že se něco v naší společnosti nepřirozeně posunulo.
Je mi devětatřicet. Nejsem lakomý člověk. Když výplata vychází dobře, rád zaplatím víc. Když vidím, že obsluha běhá mezi stoly a snaží se, ocením to. Ale zároveň si myslím, že bych měl mít právo rozhodnout se. Bez odsuzujícího pohledu, bez poznámek, bez toho, aby mě někdo označil za problém celé gastronomie.
Následující týden jsem se do té kavárny už nevrátil. Ne z trucu. Jen jsem ztratil ten příjemný pocit klidu, který jsem tam měl. Začal jsem chodit jinam. Do míst, kde se na člověka alespoň nikdo nedívá jako na špatného zákazníka, protože neklikne na správné tlačítko. A uvědomil jsem si, že přístup servírky vlastně nebyl jen o ní. Že je to odraz širšího problému. Všichni jsme nějak unavení. Inflace, stres, tlak na výkon, tlak na peněženku. Jenže to, že je doba těžká, nemůže být důvodem, proč se k sobě budeme chovat jako nepřátelé.
Když jsem o tom přemýšlel víc, došlo mi, že ani ona servírka to možná nemyslela tak tvrdě. Třeba měla špatný den. Třeba se jí nedaří, má před výplatou a neví, jak zaplatí nájem. Možná je to jen způsob, jak si sama uleví. Ale i tak si myslím, že zákazníka má obsluha brát jako člověka, ne jako povinnou kasičku.
Od té události dávám spropitné pořád podle sebe. Když mám dobrý pocit, nechám víc. Když ne, nechám nulu. A odmítám se kvůli tomu omlouvat. Vím, že spousta lidí to cítí podobně, jen se o tom moc nemluví. Protože se bojíme, že budeme za ty špatné. Ale já si myslím, že dávání spropitného je osobní rozhodnutí. Ne povinnost. A už vůbec ne měřítko toho, jestli jste slušný člověk.
Ten den v kavárně mi ukázal, že někdy stačí pár slov, aby se člověku změnil pohled na věc. Ne v nenávisti, ale v uvědomění. Nechci žít ve světě, kde se lidé hádají kvůli pár korunám. Chci, aby mezi námi zůstal respekt. A aby člověk mohl říct ne, aniž by měl pocit viny.
A možná jednou přijdu na kávu i tam, kde se to celé stalo. A třeba to bude zase příjemné místo. Ale teď potřebuju chvíli klidu. A hlavně pocit, že je ještě normální rozhodovat se podle sebe.
