Článek
Máma nikdy neměla moc. Celý život počítala, odkládala stranou drobné částky a říkala, že chce mít aspoň pocit jistoty. Ne pro sebe, ale „kdyby se něco stalo“. Když zemřela, našla jsem v obálce její rukou psaný vzkaz a informaci o skromných úsporách. Nebyla to částka, která by někomu změnila život. Ale byla to její celoživotní opatrnost, schovaná v číslech na účtu.
Poslední roky jsem za ní jezdila hlavně já. Ne pravidelně podle kalendáře, spíš podle toho, jak mi to dovolila práce a děti. Vařily jsme spolu, povídaly si, někdy jsme mlčely. Byla jsem u ní, když byla unavená, protivná i smířená. Bratr se ukazoval málo. Vlastně skoro vůbec. Vždycky měl něco důležitějšího, cestu, práci, vlastní starosti.
Když jsem mu zavolala, že máma zemřela, byl zaskočený. Smutný. Aspoň to tak znělo. Pár dní poté jsme se sešli kvůli praktickým věcem. Papíry, úřady, byt. A pak přišla řeč na peníze. Řekl to klidně, skoro samozřejmě. Že by chtěl polovinu. Protože je přece její syn.
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Ne kvůli těm penězům. Ale kvůli tomu, jak snadno se vymazaly ty roky ticha. Vysvětlovala jsem mu, že máma chtěla, aby peníze zůstaly mně. Že to tak říkala opakovaně. Ne jako trest pro něj, ale jako odraz reality. Že jsem byla ta, která tam byla.
On pokrčil rameny. Řekl, že city stranou, že jde o spravedlnost. „Vždyť jsme přece oba její děti.“ Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Spravedlnost najednou neměla nic společného s blízkostí, ale jen s dělením na poloviny.
Celé dny jsem nad tím přemýšlela. Jestli nejsem tvrdá. Jestli bych neměla ustoupit, mít klid, rozdělit to a jít dál. Ty peníze jsem nepotřebovala. Ale něco ve mně se vzpíralo. Protože to nebyla jen částka, byl to i vzkaz od mámy. Tiché potvrzení toho, že viděla, kdo s ní zůstal.
Když jsme si o tom promluvili znovu, řekla jsem mu to klidně. Bez výčitek, bez obviňování. Že ty peníze nechci dělit. Že v tom necítím chamtivost, ale respekt k tomu, co si máma přála. Že bych tím popřela její rozhodnutí i vlastní zkušenost. Chvíli mlčel. Pak se urazil. Řekl, že ho to mrzí, ale že to bere jako křivdu.
Od té doby spolu mluvíme méně. Možná vůbec ne. Někdy mě to zamrzí. Jindy si říkám, že vztahy, které stojí jen na nároku, stejně dlouho nevydrží. Peníze zmizí, utratí se, rozplynou. Ale pocit, že jsem se postavila za pravdu, kterou jsem cítila, ve mně zůstává.
A někdy, když si na mámu vzpomenu, mám pocit, že by to pochopila. Že by řekla, že nejde o částku. Ale o to, komu zůstala blíž, i když už neměla co nabídnout.
