Článek
Na začátku to byl úplně obyčejný den. Žádné drama, žádné zvláštní tušení. Šel jsem, přemýšlel o věcech, které mě čekají, v hlavě jsem měl spíš seznam povinností než přítomný okamžik. Měl jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou. Když někdo mluvil o nehodách, uklouznutích nebo smůle, bral jsem to jako něco, co se děje těm druhým. Těm méně opatrným. Těm, co „nedávali pozor“.
Pak se to stalo. Jeden krok, který nebyl jiný než stovky předtím. Žádná zběsilá chůze, žádná hloupost. Jen nepatrné uklouznutí, které přišlo bez varování. V tu chvíli se svět zúžil do několika vteřin, kdy jsem si uvědomil, že padám a že s tím už nic neudělám. Ten pocit bezmoci byl horší než samotný náraz.
Ležel jsem a chvíli jen dýchal. Ne proto, že by to bolelo nesnesitelně, ale protože jsem potřeboval pochopit, co se právě stalo. Tak takhle rychlé to je, proběhlo mi hlavou. Ještě před minutou jsem šel, plánoval, myslel dopředu. Teď jsem ležel a čekal, jestli se dokážu zvednout. Najednou nebylo důležité nic jiného než to, jestli se hýbu a jestli mě tělo poslouchá.
Lidi kolem reagovali rychleji než já sám. Někdo se ptal, jestli jsem v pořádku, jiný mi podával ruku. Vnímal jsem jejich hlasy, ale jako by byly z dálky. Hlavou mi běželo, kolikrát jsem podobné situace viděl a jen si pomyslel, že je to smůla. Že se to prostě stane. A teď jsem byl v té roli já.
Když jsem se konečně posadil, přišla zvláštní vlna studu. Jako bych selhal v něčem samozřejmém. V udržení rovnováhy. V obyčejné chůzi. Vždyť o nic nejde, říkal jsem si, zvedneš se a půjdeš dál. Jenže to „jít dál“ už nebylo tak automatické jako předtím. Každý další pohyb jsem si víc hlídal, víc ho cítil. Najednou jsem byl až nepříjemně přítomný ve vlastním těle.
Bolest přišla až později. Nejdřív fyzická, pak ta druhá, tichá. Uvědomění, jak snadno se může všechno zlomit. Jak málo stačí k tomu, aby se plány odsunuly, aby se den stočil jiným směrem. Došlo mi, že hranice mezi „nic se neděje“ a „něco je špatně“ je mnohem tenčí, než si připouštíme.
Cestou domů jsem už šel pomaleji. Ne proto, že bych musel, ale proto, že jsem chtěl. Všímal jsem si věcí, které jsem dřív míjel bez myšlenky. Povrchu pod nohama, vlastního dechu, napětí v těle. Možná jsem opravdu přeháněl, když jsem si myslel, že ostatní přehánějí, napadlo mě. Ten jeden uklouznutý krok mi vzal pocit samozřejmosti a nahradil ho respektem.
Od té chvíle se nic zásadního nezměnilo. Život běží dál, povinnosti taky. Ale něco se posunulo uvnitř. Větší opatrnost, větší vděčnost za obyčejné věci, které fungují. Za to, že můžu jít, stát, zvednout se. A hlavně za to, že ne všechno, co zlehčujeme, je opravdu maličkost.
