Článek
Věřila jsem, že teď, na sklonku života, mě čeká klid a jistota. Jenže když jsem ten papír rozložila na stůl a přečetla částku, sevřelo se mi hrdlo. Četla jsem to znovu, několikrát za sebou, protože jsem měla pocit, že jsem se musela splést. Ale nespletla. To číslo bylo skutečné. Tak malé, že jsem zůstala sedět jako přimrazená. A když jsem dopis četla popáté, rozbrečela jsem se.
Člověk má celý život pocit, že když dělá všechno správně, nakonec se mu to vrátí. Že poctivá práce má smysl. Jenže ten dopis mi ukázal opak. Najednou jsem měla pocit, že všechno, co jsem kdy udělala, bylo zbytečné. Desítky let vstávání za tmy, směny v horké kuchyni, ruce rozpraskané od práce, a výsledek? Částka, ze které se nedá důstojně žít.
Seděla jsem v kuchyni, přede mnou dopis, vedle hrnek studené kávy. V hlavě mi běžely všechny výdaje: elektřina, léky, jídlo, drogerie. Když jsem si to spočítala, zbylo mi sotva pár stokorun. A to mám ještě štěstí, že bydlím ve staré garsonce po rodičích. Kdybych platila nájem, nezbylo by vůbec nic.
Říkala jsem si, že přece nemůžu být jediná, kdo to tak má. Ale když vidím, jak kolem mě žijí ostatní důchodci, vím, že nás jsou tisíce. Všichni jsme celý život pracovali a teď se bojíme otevřít složenky. V televizi mluví o tom, že se důchody zvyšují, ale když jdu do obchodu, vidím pravý opak. Ceny rostou rychleji než cokoliv jiného.
Vzpomínám si, kolikrát jsem dřív slyšela, že si máme na stáří šetřit. Jenže z čeho? Když děti rostly, všechno šlo do nich. A když jsem konečně začala mít trochu klidu, přišla nemoc manžela, pak jeho smrt. Zůstala jsem sama. A i když jsem se nikdy nevzdávala, ten dopis mi připomněl, že člověk může být silný, ale systém s ním nepočítá.
Před pár dny jsem šla do obchodu. Brala jsem jen to, co opravdu potřebuju: chleba, mléko, pár jablek. Když jsem platila, chyběly mi dvě koruny. Paní za mnou mi je s úsměvem podala, ale mně se chtělo plakat. Ne z trapnosti, ale z pocitu, že jsem se ocitla v situaci, kterou jsem si nikdy nepřipouštěla. Já, která jsem celý život pomáhala druhým, teď přijímám pomoc od cizích lidí.
Ten dopis mám pořád na stole. Ne proto, že bych ho chtěla vidět každý den, ale protože mi připomíná, jak to tady funguje. Že člověk celý život odvádí peníze, věří, že na konci nebude sám, a pak dostane papír, který mu naznačí, že už není důležitý.
Nechci si stěžovat. Jen mě bolí, že jsme se dostali do doby, kdy se starší lidé musí stydět za to, že zestárli. Že se místo klidu musí bát, jestli vyjdou do dalšího měsíce.
Naučila jsem se žít jednoduše. Nakupuju méně, šetřím na všem, ale pořád se snažím najít radost. Kávu na balkoně, telefonát s dcerou, vnoučata, která přijdou na návštěvu. Ty chvíle mají větší cenu než všechny peníze světa.
Když se teď na ten dopis podívám, už nebrečím. Možná jsem se s tím smířila, možná jen ztvrdla. Ale pořád ve mně zůstává pocit, že to tak být nemělo. Že jsme si zasloužili víc než prázdný papír s číslem, které neodpovídá životu, jaký jsme prožili.
A tak si říkám, že aspoň o tom musím mluvit. Protože mlčet by znamenalo, že se s tím smiřuju. A já se smiřovat nechci. Možná už nezměním svět, ale aspoň chci, aby se vědělo, jaké to je, když si po čtyřiceti letech práce otevřete dopis, přečtete ho pětkrát a nakonec se rozpláčete.
