Článek
Byl to obyčejný večer. Dlouhý den v práci, únava, hlava jak balón. Sedla jsem si na gauč, pustila televizi a přemýšlela, že si dám víno. Jenže než jsem stihla dolít sklenku, zazvonil zvonek. Za dveřmi stál soused z patra nade mnou, podrážděný a podrápaný hlasem. Prý už toho má dost, že od nás je pořád rámus, bouchání, křik. Nechápala jsem, o čem mluví. Žiju sama se synem, televizi večer skoro nezapínáme.
Vysvětlovala jsem mu, že možná slyší někoho jiného, ale on se nenechal odbýt. Že jestli to neskončí, zavolá policii. Když odešel, stála jsem u dveří a cítila, jak se mi svírá žaludek. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem cítila vztek. Dělám, co můžu, abychom žili klidně, a on mě tu obviňuje, že ruším noční klid. Jenže pravda byla taková, že poslední týdny u nás opravdu nebylo ticho. Jen to nebyl ten druh hluku, který si představoval.
Můj syn má pět let a poslední měsíce se budí s nočními děsy. Někdy křičí, jindy jen pláče ze spaní, někdy se posadí a klepe se, dokud ho neuklidním. Nikdo mi přesně neřekl, proč to začalo. Lékař říkal, že to bývá po stresu, že z toho vyroste. Ale každá noc je pro mě maraton. Někdy ho musím držet, aby se neuhodil.
Někdy se sám vrhá na zem a brečí. A já se snažím být tichá, aby to neslyšeli sousedi. Jenže panelák má tenké stěny. A ten křik se nese. Byla jsem vyčerpaná. Spím sotva čtyři hodiny denně. Ráno vstávám do práce, večer zase kolotoč. Občas jsem brečela taky. Ne z lítosti, ale z bezmoci. Když vás vaše vlastní dítě prosí, abyste ho nenechali samotného, a vy už nevíte, co víc udělat.
Dva týdny po té scéně u dveří mi skutečně zazvonila policie. Prý oznámení od souseda kvůli podezření na domácí násilí. Stála jsem tam v pyžamu, dítě v náručí, v očích slzy, protože jsem si připadala jako zločinec. Ukázali mi papír, že musejí vstoupit. Prohlédli byt, ptali se, co se děje, kdo tam křičel. Snažila jsem se to vysvětlit, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Bylo mi hrozně.
Soused stál opodál na chodbě a koukal, jak mi prohledávají obývák. Jeden z policistů pak mluvil se mnou stranou. Když viděl dítě, které se ke mně tiskne a nechce pustit, řekl, že je všechno v pořádku. Doporučil mi, ať zkusím psychologa, prý tohle někdy bývá u dětí běžné. Pak odešli.
Druhý den ráno někdo zaklepal. Otevřela jsem a stál tam soused, ten samý, který všechno spustil. Vypadal jinak. Najednou tichý, nejistý, v ruce držel bonboniéru a omlouval se. Řekl, že kdyby tušil, co se děje, nikdy by nic nehlásil. Prý slyšel dětský pláč, ale myslel, že se hádáme, že dítěti ubližuju. Nedokázala jsem mu ani vynadat. Jen jsem kývla.
Možná bych se v jeho situaci zachovala podobně. Lidé slyší hluk a dělají si vlastní závěry. Neznají souvislosti. Ten večer mi donesl i dopis s omluvou. Napsal v něm, že má taky děti a že ho mrzí, jak se zachoval. Že by mi rád nějak pomohl, kdyby bylo potřeba. Poprvé jsem se po dlouhé době trochu usmála.
Od té doby se vztah mezi námi změnil. Už to není ten člověk, co mi lezl na nervy. Naopak, občas mi vynese odpadky, zeptá se, jak se malý má. A já si říkám, že i když mě tehdy dostal do hrozné situace, možná to mělo svůj smysl. Díky tomu se o mém synovi začalo mluvit – a dostali jsme se k odborníkovi, který nám pomáhá.
Syn se pomalu zlepšuje. Noční křik ustupuje, a když se občas probudí, zvládneme to v klidu. Já už se tolik nebojím, že nás někdo zase nahlásí. A když teď slyším hluk odjinud, nesoudím. Možná tam taky někdo právě prožívá něco, co nejde vysvětlit. Život v bytovém domě je zvláštní mikrosvět. Všichni o sobě víme, ale vlastně nic nevíme.
Jeden večer slyšíte křik, druhý smích. Ale to, co se děje za zdí, často není to, co si myslíme.
Já jsem se tehdy cítila poníženě a vyděšeně, ale dnes už vím, že soused vlastně jednal s dobrým úmyslem jen jinak, než měl. A možná i díky tomu máme teď lepší vztahy v domě. Možná bylo potřeba, aby se stalo i něco nepříjemného, aby se mezi lidmi zase objevilo trochu pochopení.
