Článek
Pracovala jsem tehdy v menší firmě, kde se všichni znali jménem a hrálo se na rodinnou atmosféru. Nadřízený byl typ člověka, který si zakládal na tom, že je lidský. Uměl se ptát, jak se máme, pamatoval si detaily z našich životů a občas přinesl koláč. Všichni ho měli rádi a já taky. O to méně mě napadlo, že by ta laskavost mohla mít nějaký háček.
Požádal mě, abych za něj poslala jeden email klientovi. Prý už to nestíhá a já mám s tím člověkem stejně dobrý vztah. Text mi nadiktoval, nebylo v něm nic vyloženě problematického. Jen trochu uhlazenější formulace, než bych zvolila sama. Přidala jsem ho do kopie, odeslala a měla pocit, že jsem udělala správnou věc. Dokonce mě pochválil. Řekl, že si váží toho, že mu pomáhám.
Jenže tím to neskončilo. Za pár dní přišla další prosba. Tentokrát šlo o drobnou úpravu v tabulce, která se měla poslat vedení. Čísla byla lehce posunutá, ale pořád v rámci toho, co se dalo obhájit. Řekl mi, že je to jen jiný úhel pohledu, že firma potřebuje vypadat stabilně a že se to později srovná. Zase jsem souhlasila. Přesvědčovala jsem sama sebe, že tomu nerozumím dostatečně, že on ví, co dělá, a že to takhle chodí všude.
Začala jsem si ale všímat drobností. Kolegové se mě začali ptát, jestli jsem tu tabulku dělala já. Klient odpověděl na email s dotazy, které mířily přímo na mě, ne na nadřízeného. Najednou jsem byla v situacích, kde jsem měla vysvětlovat rozhodnutí, která nebyla moje. Když jsem se s tím svěřila nadřízenému, uklidnil mě. Řekl, že se jen zbytečně stresuju a že mi kryje záda.
Jenže realita byla jiná. Jednoho dne si mě pozvalo vedení. Seděla jsem v zasedačce, ruce se mi třásly a vůbec jsem nechápala, co se děje. Mluvili o nesrovnalostech, o komunikaci s klientem, o odpovědnosti. Všechno, co zaznělo, se týkalo práce, kterou jsem dělala na jeho žádost. On u toho nebyl. Byl na schůzce mimo firmu.
Poprvé mi došlo, že ta drobná laskavost měla následky, které jsem si vůbec nepřipouštěla. Že jsem se nechala vtáhnout do něčeho, co se netýkalo jen dobré vůle. Byla jsem najednou tím, kdo nese odpovědnost. Tím, kdo je podepsaný pod dokumenty a emaily. Tím, kdo vysvětluje, proč věci vypadají tak, jak vypadají.
Když jsem to večer doma rozdýchávala, cítila jsem směs studu a vzteku. Na sebe, že jsem byla tak naivní. Na něj, že mě do toho dostal. Na systém, který funguje tak, že poslušnost se trestá a hranice se testují nenápadně. V hlavě mi pořád zněla slova drobná laskavost.
Druhý den jsem za ním šla. Řekla jsem mu, co se stalo, a čekala jsem, že se postaví za mě. Místo toho pokrčil rameny. Řekl, že to musím ustát, že v práci je potřeba být flexibilní a že to přece nebylo nic vážného. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že kdyby se situace vyhrotila, zůstanu v tom sama.
Rozhodnutí odejít nepřišlo hned. Několik nocí jsem nespala, přemýšlela jsem, jestli nepřeháním, jestli si zbytečně nekomplikuju život. Práci jsem potřebovala, nebyla jsem finančně v pohodě. Ale pokaždé, když jsem si představila, že zůstanu, cítila jsem stažení žaludku. Věděla jsem, že bych už nikdy nebyla klidná. Že bych pořád čekala, s jakou další prosbou přijde.
Když jsem podávala výpověď, tvářil se překvapeně. Řekl, že mě to bude mrzet, že takové věci se řeší všude. Možná měl pravdu. Ale já si poprvé vybrala sama sebe. Nechtěla jsem být ta, která mlčky nese následky cizích rozhodnutí. Ta, která si plete laskavost s povinností.
Odchod nebyl jednoduchý a následky jsem si nesla ještě dlouho. Ale s odstupem vím, že to bylo správné rozhodnutí. Naučilo mě to říkat ne dřív, než je pozdě. A hlavně mě to naučilo, že drobná laskavost může být začátek něčeho, co už nemáte pod kontrolou.
