Článek
Nasedli jsme do auta, pustili hudbu a cestou si připomínali, kolikrát jsme tyhle chvíle už zažili. Vždycky stejné nadšení, stejné sliby, že tentokrát to nepřeženeme. Koncert byl skvělý. Hlasitý, energický, přesně takový, jaký má být. Zpívali jsme, skákali, na chvíli zapomněli na práci, účty, starosti. Všichni jsme si dali pár drinků, nic divokého, spíš jen tak na náladu. Smáli jsme se sami sobě, fotili si rozmazané fotky, plánovali další společné akce, které se stejně nikdy neuskuteční. Byla to jedna z těch nocí, kdy máte pocit, že svět je vlastně v pořádku.
Když jsme vyšli ven, bylo už po půlnoci. Chladno, prázdné ulice, únava smíchaná s euforií. Řidičem byl kamarád, který tvrdil, že je úplně v pohodě. Nikdo z nás to nezpochybnil. Byla v tom spíš důvěra než rozum. Nasedli jsme a vyjeli. Zpočátku jsme si ještě povídali, pak postupně všichni ztichli. Světla města ubíhala kolem a mně se začaly zavírat oči.
Nevím, jestli to byla vteřina nebo delší okamžik. Jen si pamatuju prudké škubnutí, zvuk, který se nedá zapomenout, a pocit, jako by se mi na chvíli zastavil dech. Auto najelo na obrubník, něco se ozvalo pod koly a my jsme se zastavili. Nehoda to nebyla, aspoň ne taková, jaké vídáte ve zprávách. Nikdo nebyl zraněný, airbagy nevystřelily, auto zůstalo pojízdné. Přesto bylo ticho tak hutné, že se dalo krájet.
Vystoupili jsme. Kamarád obcházel auto a kontroloval škody. Odřený nárazník, prasklá plastová část dole, nic zásadního. Můj partner se na mě podíval a já věděla, že myslí na totéž. Co kdyby to dopadlo jinak. Co kdyby tam někdo stál. Co kdybychom jeli o trochu rychleji. Nikdo to neřekl nahlas, ale všem nám to běželo hlavou.
Po pár minutách jsme se rozhodli jet dál. Byli jsme blízko domova a všichni jsme chtěli být hlavně pryč. Cesta pokračovala v tichu. Smích a lehkost z koncertu zmizely. Každý byl zavřený ve svých myšlenkách. Když jsme dorazili, rychle jsme se rozloučili. Tak nějak rychleji než jindy. Jako by nikdo nechtěl ten moment zbytečně protahovat.
Doma jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle partnera a zírala do stropu. Pořád jsem slyšela ten zvuk a znovu a znovu si přehrávala, co se mohlo stát. Ráno jsme si o tom povídali. Upřímně, klidně, bez obviňování. Shodli jsme se, že to byla hloupost. Že jsme měli říct ne. Že jsme to podcenili. A že máme vlastně štěstí.
S kamarády jsme se pak ještě několikrát viděli. Bavili jsme se o všem možném, ale tohle téma zůstalo viset někde ve vzduchu. Nikdo ho neotevřel. Před ostatními děláme, že to byla jen drobná nepříjemnost. Něco, co se stane, když jedete pozdě v noci a jste unavení. Nikdo nechce být ten, kdo to pojmenuje pravým jménem. Nikdo nechce kazit atmosféru nebo si přiznat, že jsme selhali.
Já na to ale myslím často. Stačí, když sedím v autě jako spolujezdec a někdo prudčeji zabrzdí. Nebo když vidím u silnice svíčku. Došlo mi, jak tenká je hranice mezi historkou, kterou si jednou vyprávíte se smíchem, a událostí, která vám změní život. A jak snadno ji člověk dokáže přehlédnout, když se chce jen bavit a zapadnout.
Možná bychom o tom měli mluvit víc. Nejen mezi sebou, ale i nahlas. Protože nejde o to, že by někdo z nás byl špatný člověk. Jen jsme se nechali unést momentem a důvěrou, která nebyla na místě. A měli jsme štěstí. Velké štěstí.
Před ostatními to pořád tajíme. Možná ze strachu, možná ze studu. Ale já vím, že na ten návrat z koncertu nikdy nezapomenu. Byl to jeden večer, který měl skončit obyčejnou cestou domů. A místo toho mi připomněl, jak rychle se může všechno zlomit. A že některé chyby už by člověk neměl opakovat, ani když se tváří jako maličkosti.
