Článek
Žádné dlouhé povídání, jen fotka. Dcera v plavkách, slunce, modrá obloha, jemný písek a úsměv od ucha k uchu. Řekla jsem si, že vypadá spokojeně, přesně tak, jak má na dovolené člověk vypadat. Jenže když jsem se na snímek podívala podruhé, úsměv mi trochu ztuhl. Nešlo to přehlédnout. Hned vedle ní, skoro na dosah ruky, seděl mladý muž. A ne ledajaký. Byl to její bývalý přítel, o kterém jsem byla přesvědčená, že už z jejího života zmizel úplně.
Naše rodina ho znala dobře. Dva roky spolu chodili, často u nás byl na návštěvě, pomáhal v zahradě, občas zůstal na večeři. Ze začátku jsme ho měli rádi. Byl zdvořilý, usměvavý, uměl to s lidmi. Jenže časem se ukázalo, že má svoje mouchy. Nešlo o žádnou velkou tragédii, ale dcera se nám svěřovala, že je žárlivý, má potřebu všechno kontrolovat a zbytečně se hádají. Nakonec se rozešli, prý v klidu, ale s tím, že už spolu nebudou ani v kontaktu. A teď seděl vedle ní, jako by se nechumelilo.
Okamžitě jsem jí napsala zprávu. Chtěla jsem se zeptat, jestli se mi to jen nezdá, jestli je to opravdu on. Odpověď přišla až po hodině, což mi přišlo zvláštní. Prý se potkali náhodou. Šla si s kamarádkami lehnout na pláž, když zrovna procházel kolem s partou svých známých. Prý si mávli, chvíli stáli opodál a povídali si, až se nakonec posadil vedle ní. Dcera psala, že to byla shoda okolností, nic víc. Já jsem jí to chtěla věřit, ale v koutku duše jsem si nebyla jistá.
Přišlo mi to totiž až moc zvláštní. Svět je malý, to ano, ale potkat se náhodou na stejné pláži v cizině, ve stejnou hodinu a ještě si k sobě sednout? Navíc mi dcera nikdy neřekla, že by vůbec věděla, že tam jede. Nechci znít jako podezíravá matka, ale přece jen jsem ji vychovávala a poznám, když něco neříká úplně všechno. Přemýšlela jsem, jestli spolu nejsou potají v kontaktu už delší dobu, a tohle není jen náhoda.
Manžel, který se na fotku díval se mnou, byl překvapivě klidný. „Třeba je to opravdu náhoda, nehledej v tom hned drama,“ řekl a mávl nad tím rukou. Jenže já si nemohla pomoct. Ten kluk mi připomněl všechny hádky, všechny ty chvíle, kdy dcera plakala do polštáře a tvrdila, že už s ním nechce nic mít. Přišlo mi, že bych měla zasáhnout, nebo aspoň zjistit víc, abych měla jistotu, že se k němu nevrací.
Celý den jsem byla jako na trní. Dcera mezitím poslala ještě dvě fotky. Na jedné byla sama, na druhé s kamarádkami. On na nich nebyl. Mohlo to znamenat, že šlo opravdu jen o náhodné setkání. Ale taky mohl být někde opodál a jen se nechtěl fotit. Představovala jsem si, jak spolu sedí na pláži, povídají si, smějí se, možná se projdou po molu. Tyhle obrazy jsem nemohla dostat z hlavy.
Večer mi zavolala. Působila uvolněně, smála se a vyprávěla, co všechno za den zažili. Koupání, zmrzlina, projížďka lodí. A znovu zopakovala, že s bývalým spolu opravdu nic nemají, jen se potkali. Že prý si popřáli hezkou dovolenou a tím to skončilo. Poslouchala jsem ji, snažila se v hlase vypátrat jakýkoli náznak neupřímnosti, ale nic jsem nenašla. Zněla tak, jak ji znám, když mluví pravdu. A tak jsem to nechala být, i když v sobě pořád měla malý červíček pochybnosti.
Možná je to opravdu jen moje mateřská starostlivost, která zbytečně hledá problém tam, kde není. Možná mám v hlavě zafixované, že tenhle kluk k ní nepatří, a tak si automaticky myslím to nejhorší. A možná je to celé opravdu jen náhoda, o které se bude jednou vyprávět jako o úsměvné historce, jak se potkali na pláži po letech, oba už jinde, bez hořkosti a s čistým svědomím. Ale taky se může stát, že za pár týdnů přijde s tím, že spolu zase chodí.
Ať je to tak, nebo tak, ten moment, kdy jsem na fotce z pláže poznala jeho tvář, mi zůstane v paměti. Ten nečekaný pocit, jako když se vám najednou otevře skříň, o které jste byli přesvědčeni, že jste ji dávno zamkli. Můžete se tvářit, že tam nic není, ale dobře víte, že uvnitř pořád něco leží. A já jen doufám, že moje dcera už ví, co dělá, a že si dokáže ochránit svůj klid i srdce.
