Článek
Říkali jsme si, že lepší časy přijdou. Jenže teď mám pocit, že místo společného cíle má každý z nás úplně jinou představu o tom, co je „důležité“. Stalo se to večer. Seděli jsme u večeře, docela obyčejné. Těstoviny se sýrovou omáčkou. Nic extra. A Honza tak mezi řečí prohodil, že bych měla trochu brzdit s těmi nákupy. „Za poslední měsíc jsme nechali v obchodě skoro dvanáct tisíc.
To je fakt moc, Jano.“ Řekl to klidně, ale ten tón mi přišel takový… povýšený. Jako by mi dával lekci. Přitom jsem to já, kdo vaří, plánuje jídla, nosí domů tašky a řeší, aby se všechno snědlo a nic nezkazilo. Nebylo to poprvé, co to zmínil. Ale tentokrát mě to píchlo víc než jindy.
Řekla jsem mu, že dvanáct tisíc na měsíc pro dva lidi, když jíme doma, vaříme si z čerstvých věcí, skoro nikam nechodíme a navíc se snažím šetřit, fakt není žádný přepych. Že nekupuju žádné blbosti, žádné polotovary, žádné nesmysly. Ale místo pochopení přišlo jen pokrčení ramen a poznámka, že bych se na to „měla trochu podívat, kde se to ztrácí“. Připadalo mi to jako facka.
O dva dny později si šel pro nový telefon. Bez varování. Bez diskuse. Starý měl rok a půl. Fungoval. Jen už „nebyl úplně rychlý“. Telefon stál přes dvacet tisíc. Platil ho na splátky, ale i tak… seděl v kuchyni s lesklou krabičkou, rozbaloval ji s nadšením malého kluka a mě v tu chvíli úplně přestalo chutnat. Ne proto, že by mě štvalo, že má nový telefon. Ale proto, že jen dva dny předtím mi vmetl do obličeje, že moc utrácím za jídlo. Za něco, co nás živí. Co nás drží pohromadě. Co připravuju každý den, často po práci, unavená. A on si pak bez mrknutí oka pořídí věc, kterou vlastně nepotřeboval.
Nevím, jak to máte doma vy, ale u nás peníze nikdy nebyly problém. Teda ne problém jako hádky o to, kdo co platí. Ale v poslední době to začíná být citlivé téma. Honza vydělává víc než já. Pracuju ve školství, on v IT. Vždycky jsme to brali tak, že peníze jsou společné. Ale čím dál častěji cítím, že on vnímá „moje výdaje“ jinak než „ty svoje“. Že když něco koupím já, je to výdaj. Když on, je to investice.
Seděla jsem večer na gauči a přemýšlela, proč mě to tak drtí. Vždyť je to „jen telefon“. Ale ono to není o tom telefonu. Je to o tom, že mě znevažuje. Že to, co dělám, nevnímá jako hodnotné. Že když navařím na tři dny, naplánuju nákup, koupím zeleninu, maso, těstoviny a jogurty, tak jsem vlastně ta, co „utrácí“. Ale když on koupí telefon, televizi, nebo třeba nový herní ovladač, tak je to v pořádku. Protože on to přece „potřebuje“. A já mám zjevně jen „roztomilé zlozvyky“.
Přistihla jsem se, jak si schovávám účtenky. Jak se cítím provinile, když jdu do obchodu. Jak se sama sebe ptám, jestli fakt musím koupit tři papriky, když bych mohla vzít jen jednu. A to není normální. Není normální, aby se člověk cítil jako zloděj jen proto, že chce, aby doma bylo co jíst. A není normální, aby jeden z páru rozhodoval, co je „zbytečné“, aniž by se zajímal, jak to vlastně celé funguje.
Mluvila jsem o tom s kamarádkou. Řekla mi, že její muž je úplně stejný. Prý „nevidí“ ty každodenní drobnosti, které žena dělá. Že když zaplatí internet nebo hypotéku, má pocit, že tím financuje celý život. A že to, co přinese domů žena – nákup, drogerie, plenky, čisticí prostředky, jídlo, obědy na víkend – se jaksi rozpustí v mlze. Nikdo to neocení, nikdo to nevidí. Ale když jednou za rok přijde nový telefon nebo Xbox, je to „zásadní výdaj“. Protože je vidět. Protože je to hračka, chlouba, symbol.
Tahle nerovnováha mě děsí. Nejen kvůli penězům, ale kvůli tomu, co to dělá s námi. Jak se vytrácí respekt. Jak člověk, který by měl být parťák, začne být soudce. Jak se z běžných rozhovorů stanou výslechy. A jak najednou zjišťuju, že se cítím jako správcová domácnosti, která musí každou účtenku obhajovat.
Nejvíc mě ale bolí to, že Honza nechápe, proč mě to trápí. Když jsem mu řekla, že mě mrzí jeho poznámky o jídle a že mi připadá nefér koupit si nový telefon ve chvíli, kdy mi vyčítá, že kupuju banány, tvářil se dotčeně. Řekl, že přece „máme každý své potřeby“ a že „já si taky kupuju věci, co on by nekupoval“. Když jsem se zeptala, jako co, odpověděl: „Třeba ty drahý oříšky nebo bio mlíko.“ A v tu chvíli jsem si připadala jako blázen. Jako někdo, kdo se hádá o základní věci.
Nevím, co s tím. Miluju ho. Pořád. Ale cítím, že tohle není jen o jedné hádce. Že se něco posouvá. Že z něj vychází něco, co tu dřív nebylo – pocit nadřazenosti. Že moje práce, moje rozhodnutí, moje starosti jsou méně důležité. A že peníze mu dávají právo to všechno zpochybnit.
Nechci doma žít ve stínu. Nechci se bát jít na nákup. Nechci vysvětlovat, proč kupuju kvalitní jídlo, když vím, že nám dělá dobře. Nechci, aby byl telefon cennější než večeře. A hlavně nechci být s někým, kdo mě vede k tomu, abych se za sebe styděla.
Možná to někdo čte a říká si, že to přeháním. Že se to dá řešit. Ale pokud jste to zažili, víte, jak těžké je změnit dynamiku, která už se jednou zlomila. Když už jednou musíte začít „obhajovat vlastní existenci“, je těžké to nebrat osobně.
Řekla jsem mu, že to takhle dál nechci. Že pokud máme být spolu, musí chápat, že moje práce má hodnotu. Že to, co dělám doma, má hodnotu. Že jídlo není luxus. Že péče není rozmar. A že rovnováha ve vztahu nevzniká tím, že jeden platí splátky na telefon a druhý nese na zádech všechno ostatní.
Nevím, co bude dál. Ale vím, že už nebudu mlčet. A že příště, až mi někdo řekne, že utrácím moc za jídlo, se nebudu cítit jako provinilec. Ale jako člověk, který se stará. A to má větší hodnotu než jakýkoli telefon.
