Článek
Pracuju tam už třetím rokem. Menší firma, žádný korporát, všichni se známe jménem, občas zajdeme na oběd, občas se někdo svěří. Šéf je o dost starší než já, má rodinu, děti, působí klidně, skoro až otcovsky. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co mi změní pohled na něj i na tu práci.
Seděla jsem naproti němu a probírali jsme papíry. Složky, tabulky, maily, nic zvláštního. Pak se zvedl a řekl, že potřebuje jeden dokument, který má dole ve skříňce. Požádal mě, jestli bych mu ho mohla podat, protože má zablokovaná záda. Přišlo mi to normální. Vstala jsem, otevřela spodní přihrádku jeho pracovního stolu a začala hledat.
Nejdřív jsem si myslela, že se dívám špatně. Byla tam hromádka papírů, pár složek a mezi nimi věci, které do kanceláře rozhodně nepatří. Fotky. Ne pracovního charakteru. Byly osobní. Intimní. Nejen jedné ženy. A nebyly staré. Některé vypadaly, že jsou vytištěné nedávno.
Zarazila jsem se. Ruka mi zůstala viset ve vzduchu a hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek. Co to je. Proč to tady má. Proč zrovna tady. V jeho pracovním stole. Ve firmě, kde se pořád mluví o profesionalitě a důvěře. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a srdce mi buší rychleji, než by mělo.
Nevěděla jsem, jestli si toho všiml. Nevěděla jsem, jestli mám dělat, že nic nevidím, nebo se tvářit, že hledám dál. Nakonec jsem vytáhla jednu složku, kterou jsem měla hned po ruce, a podala mu ji. On se na mě podíval, usmál se a řekl, že přesně to potřeboval. Jako by se nic nestalo. Jako by ta přihrádka nebyla plná věcí, které by tam nikdy neměly být.
Sedla jsem si zpátky na židli, ale už jsem nebyla schopná se soustředit. Najednou mi všechno připadalo jinak. Jeho hlas. Jeho pohled. Každá věta měla zvláštní podtón. Začala jsem si v hlavě přehrávat všechny předchozí situace. Ty zvláštní poznámky. Ty pohledy, které jsem si dřív omlouvala tím, že jsem možná přecitlivělá. Že si to jen namlouvám.
Po pár minutách mi řekl, že už můžu jít. Poděkoval mi za pomoc. Vyšla jsem z kanceláře, vzala si kabelku a šla domů. Cesta tramvají mi připadala nekonečná. Měla jsem pocit, že se mi něco lepí na kůži. Ne fyzicky, ale uvnitř. Nepříjemný pocit, který nešel setřást.
Celý večer jsem o tom přemýšlela. Nešlo mi ani tak o ty fotky samotné. Šlo o to, že jsem je viděla. Že jsem byla vtažená do něčeho, co jsem vidět nechtěla. Že hranice mezi pracovním a osobním světem se rozplynula během jedné vteřiny. A že člověk, kterému jsem důvěřovala, najednou působil cize.
Další dny jsem si všímala detailů, které mi dřív unikaly. Jak si vybírá, koho si zavolá do kanceláře. Jak se chová k mladším kolegyním. Jak moc si hlídá, kdo kdy odchází. A čím víc jsem se dívala, tím méně jsem si byla jistá, že to byl jen nevinný chaos v šuplíku.
Začala jsem se ptát sama sebe, co s tím. Říct to někomu. Dělat, že se nic nestalo. Odejt. Zůstat. V práci, kde potřebuju výplatu. V kolektivu, kde se všechno rychle rozkřikne. Uvědomila jsem si, jak křehká je pozice zaměstnance. Jak snadno se člověk dostane do situace, kdy ví něco, co by vědět neměl, a nese tíhu rozhodnutí, které nikdy nechtěl dělat.
Dnes už vím, že ten moment nebyl náhoda. Byl to zlom. Začala jsem si víc hlídat odstup. Odmítat schůzky o samotě. Odpovídat stručně. Držet si hranice. A zároveň v sobě nosím hořkou pachuť. Ne kvůli šoku. Ale kvůli zklamání.
Člověk si někdy myslí, že práce je jen práce. Místo, kde plní úkoly a odchází domů. Jenže pak otevře jednu spodní přihrádku a zjistí, že realita je složitější. A že některé věci už nejde nevidět. I kdybych sebevíc chtěla.
