Článek
Chtěla jsem si ten obraz potvrdit. Chtěla jsem ho zažít. A hlavně jsem to chtěla udělat sama. Poprvé v životě. Bez dětí, bez muže, bez programu. Jen já a město, o kterém jsem si tolik přečetla.
Letěla jsem na čtyři dny. Lehký kufr, knížka v příručním zavazadle, hotel kousek od stanice metra, všechno naplánované akorát tak, aby byl prostor na toulání i na lenošení. První den byl přesně takový, jaký jsem si vysnila. Prošla jsem se kolem Louvru, vypila kafe na zahrádce, kde byl popelník větší než hrnek, a v noci jsem seděla na schodech u Sacré-Cœur a dívala se dolů na město, které svítilo jako katalog. Byla jsem unavená, ale šťastná. Sama sobě jsem připadala odvážná, volná, skoro jako kdyby mi znovu bylo dvacet. A myslela jsem si, že to nejhorší, co mě může potkat, je spálený croissant.
Druhý den mě zradily boty. Nebo koleno. Nebo kombinace obojího. Každopádně mě podklouzla noha na schodech u metra, a pak už to šlo rychle. Pád, ostrá bolest a zvláštní prasknutí, které jsem si nejdřív odmítala připustit. Seděla jsem na zemi, lidi kolem se zastavovali, někdo mluvil francouzsky, jiný anglicky, všude to bzučelo jako v úlu, a já se snažila tvářit, že to nic není. Že vstanu a půjdu dál. Jenže koleno neposlouchalo. A já se za chvíli ocitla v sanitce, kterou jsem nikdy nechtěla poznat.
Nemocnice v cizím městě je zvláštní místo. Cítíte se tam dvojnásobně cize. Nejen proto, že vás všechno bolí, ale i proto, že nerozumíte systému. Papíry, čekání, lékaři, kteří mluví příliš rychle nebo příliš málo. Měla jsem štěstí na jednu sestřičku – jmenovala se Pauline a její angličtina byla stejně kostrbatá jako moje, ale nějak jsme se domluvily. Řekla mi, že to vypadá na prasklý vaz, možná meniskus, že si mě tam nechají. A že Eiffelovku teď uvidím maximálně z pohlednice.
Byla jsem naštvaná. Sama na sebe, na to koleno, na tu pitomou schodovou hranu. Měla jsem být opatrnější. Měla jsem zůstat sedět v kavárně. Měla jsem jet s někým, kdo by teď vyřizoval věci za mě. Ale místo toho jsem ležela v nemocničním pyžamu, v ruce jsem držela mobil bez signálu a měla jsem chuť brečet. Ne proto, že mě to bolelo, ale proto, že všechno, co jsem si tak dlouho plánovala, se během pár vteřin sesypalo jako bábovička. A nikdo z domova mi to nezachrání.
Když jsem pak ležela po operaci, přišla mi zpráva od kamarádky: „Tak co Paříž? Už ses vyfotila pod Eiffelovkou?“ Chtělo se mi křičet. Ale napsala jsem jen: „Jo, skoro.“ Nebyla v tom ironie. Byla v tom únava. A trochu i stud. Protože jsem se najednou cítila, jako by to celé byla moje chyba. Chtěla jsem víc, než jsem měla. Chtěla jsem čas pro sebe. A vesmír mi vzkázal, že ne. Že mám ležet v nemocniční posteli a přemýšlet, proč jsem si vůbec myslela, že na to mám právo.
Ale mezi tím vším přišlo i něco jiného. Ticho. Čas. Neplánované prázdno. Když člověk leží v cizí nemocnici, kde nikdo nečeká, že se bude usmívat nebo podávat výkon, najednou se ocitne sám se sebou. A mně došlo, že jsem vlastně strašně dlouho nevěděla, jaké to je. Jen být. Nedělat nic. Neposílat maily, neodpovídat na otázky, nepřepočítávat čas. Jen být. Jíst nemocniční pudink, poslouchat cizí jazyk za plentou a koukat z okna, kde kvetly stromy, které jsem neznala jménem. Možná jsem tehdy byla nejvíc v Paříži, jak to šlo. Protože jsem ji konečně nezažívala jako atrakci, ale jako kulisu k vlastnímu tichu.
Když mě propustili, měla jsem ještě den, než jsem mohla odletět. Půjčila jsem si berle a ujela pár zastávek metrem, jen tak – abych se trochu projela, abych viděla město jinak. Seděla jsem v malém parku, bolelo mě celé tělo, ale přesto jsem se usmívala. Paříž nebyla taková, jakou jsem chtěla. Ale byla. A byla jiná, než jsem čekala. Syrová, nepohodlná, neplánovaná. Jako život. A já jsem si v tom všem připadala trochu opravdověji než obvykle.
Dnes, když mi někdo říká, že by chtěl „vidět svět“, usmívám se. Ne protože bych byla cynická. Ale protože vím, že svět není jen výhled z Eiffelovky. Někdy je to výhled z nemocničního okna. A někdy z okna vlaku, kde sedíte s ortézou a v ruce držíte bagetu, kterou jste si koupili jen proto, že vám voněla. Ne vždycky to bude dokonalé. Ale může to být pravdivé. A pravda někdy bolí. Koleno třeba dost.
Paříž mě zlomila. Doslova. Ale zároveň mě naučila, že nejsem křehká. Jen unavená. A že je v pořádku chtít být chvíli sama. I když to nakonec znamená ležet pod dekou a čekat na výsledky rentgenu. Chtěla jsem víc. A víc jsem dostala. Jen v jiném balení, než jsem čekala.
Když se mě dnes někdo zeptá, jestli bych jela znovu, odpovím bez váhání: ano. Ale vezmu si lepší boty. A možná si s sebou přibalím i tu jistotu, že svět mě nemusí hladit, aby mi dal smysl. Že i bolest má někdy chuť červeného vína. A že i pohled z nemocniční postele může být krásný – když ho dokážete přijmout.
