Článek
Bylo to v listopadu. Venku chladno, pes táhl na vodítku jako obvykle, já v ruce kelímek s kávou z automatu, v hlavě milion myšlenek na práci. Na první pohled den jako každý jiný. Jenže uvnitř mě se už nějakou dobu něco lámalo.
V práci jsem byla pět let, pořád v tom samém rytmu. Tabulky, schůzky, úkoly. Měla jsem jistotu, slušný plat, ale taky pocit, že ze mě pomalu vyprchává život. Každé pondělí jsem si říkala, že to nějak vydržím. Každý pátek jsem padala vyčerpaná do postele a v neděli mě přepadala úzkost z dalšího týdne.
Ten den jsem si všimla starší paní sedící na lavičce. Na klíně deka, vedle ní malý batůžek a pes, který vypadal, že už taky něco zažil. Když se naši psi začali očichávat, dala se se mnou do řeči. Říkala, že už pár měsíců bydlí v azylovém domě, že přišla o byt po rozvodu. Vyprávěla to klidně, bez sebelítosti. Jen tak, mezi řečí.
Nevím proč, ale dotklo se mě to víc, než bych čekala. Cestou domů jsem nemohla přestat myslet na to, jak rychle se může všechno změnit. A jak málo stačí k tomu, abychom ztratili půdu pod nohama.
Ten večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a poprvé po dlouhé době si dovolila být upřímná sama k sobě. Uvědomila jsem si, že žiju život, který jsem si nevybrala. Že dělám práci, která mě nenaplňuje, že přátelé, se kterými trávím čas, mi dávno nerozumí.
Neměla jsem žádnou tragédii, žádný velký pád. Jen tichou prázdnotu, kterou jsem se snažila zaplnit tím, že „musím být vděčná, že mám jistotu“. Jenže jistota bez radosti je jako dům bez oken. Bezpečný, ale temný.
Myšlenka na změnu mě děsila. Co bych dělala? Kde bych vzala odvahu? Když jsem to zmínila kamarádce, jen mávla rukou. Prý bych byla blázen, kdybych opustila stabilní místo kvůli „nějakému pocitu“. Ale já věděla, že ten pocit není nějaký. Je to hlas, který jsem roky potlačovala.
Začala jsem si psát seznam toho, co bych dělala, kdybych se nebála. Byly tam věci, které jsem kdysi milovala. Psaní, cestování, fotografování. Všechno, co jsem kdysi odložila s tím, že na to není čas.
Trvalo mi měsíc, než jsem se odhodlala. Vzala jsem si dovolenou a odjela sama do hor. Bez plánu, bez lidí, bez signálu. Každý den jsem chodila po lese, dýchala studený vzduch a snažila se srovnat si myšlenky. A tam, mezi stromy, jsem si poprvé po letech připadala svobodná.
Když jsem se vrátila, věděla jsem, že se nemůžu vrátit zpět. Rozhodla jsem se dát výpověď. Měla jsem našetřeno pár měsíčních platů, žádné dluhy, jen strach. Ale zároveň i zvláštní klid. První měsíce byly těžké. Pochybnosti, nejistota, noci, kdy jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala největší chybu svého života. Ale postupně se začaly dít věci, které by se nikdy nestaly, kdybych zůstala tam, kde jsem byla.
Poznala jsem lidi, kteří mě inspirovali a otevřeli mi oči. Naučila jsem se žít jednodušeji. Nepotřebuju drahé kabelky, nepotřebuju pětkrát do roka k moři. Stačí mi klid, pes, a vědomí, že žiju po svém.
Ta žena na lavičce mi tehdy vlastně ukázala, že se můžu ocitnout kdekoli, nahoře i dole. Ale že vždycky záleží na tom, jestli si zachovám sílu něco změnit. Dnes, když jdu se psem stejnou cestou, už se neusmívám z povinnosti. Usmívám se proto, že jsem to zvládla. A že jsem se konečně přestala bát začít znovu.
