Článek
Seděla jsem v kadeřnickém křesle, ruce sevřené do pěstí, oči sklopené k zemi. Kadeřnice se na mě dívala trochu zmateně, trochu zvědavě. Chvíli čekala, jestli to nemyslím jako vtip. Jenže já se nesmála. Po chvíli se zeptala, proč to chci udělat. A já jen vydechla. Protože už nemám sílu předstírat, že je všechno v pořádku.
Před pár týdny mi umřela máma. Nečekaně. Jedno odpoledne mi volal táta, že se jí udělalo špatně, že odvezli do nemocnice. A druhý den už mi volal znovu, že to nezvládla. Měla teprve padesát šest let. Byla můj nejbližší člověk. Ta, která mi vždycky říkala, že všechno zvládnu, že jsem silná, že jednou budu šťastná. A najednou nebyla. Jen ticho. A prázdno.
První týden jsem fungovala jako robot. Vyřizovala pohřeb, telefonáty, papíry, všechno to, co člověk dělá, když nechce myslet. Když se snaží přežít. A pak, když bylo po všem, přišel pád. Každý večer jsem seděla v jejím křesle, přehrabovala se v jejích věcech a brečela. Vůbec jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy spala.
Vždycky mi říkala, že vlasy jsou síla. Že když chceš změnu, začni u vlasů. Byla to její malá filozofie. Když se rozváděla, ostříhala se na krátko. Když dostala novou práci, nechala si udělat melír. A když jsem se s někým rozešla, říkala mi: běž ke kadeřnici, ať to máš z krku. Jako by se všechno dalo ostříhat pryč.
Ten den jsem stála před zrcadlem a dívala se na sebe. Vypadala jsem stejně, ale uvnitř jsem byla úplně jiná. Polovina mě jako by umřela s ní. Ta lehká, bezstarostná část, co věřila, že všechno bude dobré. A druhá polovina zůstala, aby fungovala. Aby chodila do práce, platila účty a tvářila se, že život jde dál. Jenže nešel.
A tak jsem šla ke kadeřnici. Řekla jsem jí, že chci ostříhat jen jednu půlku hlavy. Tu, co zůstala. Abych měla pocit, že to, co se zlomilo, na mě bude i vidět. Ne zvenku jako výstřelek, ale zevnitř jako jizva. Kadeřnice na mě chvíli jen koukala, jako by nevěděla, jestli má něco říct. A pak si tiše povzdechla. Řekla jen, že to chápe.
Jakmile první pramen spadl na zem, cítila jsem, jak se mi hrudník uvolňuje. Bylo to zvláštní, osvobozující a zároveň bolestné. Když jsem viděla polovinu své hlavy ostříhanou dohola, do očí se mi nahrnuly slzy. Ne z lítosti, ale z úlevy. Jako bych tím konečně přijala, že už nikdy nebude všechno stejné.
Lidé se mě od té doby ptají, proč jsem to udělala. Jestli to má být módní trend, rebélie, nebo jen šílenství. Někdy se usměju a řeknu, že jsem chtěla změnu. Ale většinou jen pokrčím rameny. Protože vysvětlovat, že se snažíte přežít ztrátu, kterou neumíte unést, by stejně nikdo nepochopil.
V práci si toho samozřejmě všimli. Někteří se smáli, jiní dělali, že to nevidí. Jen kolegyně z vedlejší kanceláře mi jednou donesla kávu a řekla, že to má svoje kouzlo. Že vypadám jako někdo, kdo přežil bouři. A že možná právě o to jde.
Někdy večer, když se dívám do zrcadla, dotýkám se té krátké strany hlavy. Je drsná, jiná, a přesto je to pořád část mě. Ta, která ví, že všechno může skončit během vteřiny. Že život není spravedlivý, ale i tak stojí za to ho žít. Ta druhá půlka s dlouhými vlasy mi připomíná, že pořád ještě umím cítit radost. Že se můžu smát, i když bolí srdce.
Lidi mají různé způsoby, jak se vyrovnat se ztrátou. Někdo se uzavře, jiný cestuje, další začne běhat maratony. Já jsem si ostříhala půlku hlavy. Možná to nedává smysl, ale pro mě to byl začátek. Malý krok k tomu, abych si přiznala, že už nikdy nebudu tou, která tu seděla s mámou u kávy a smála se hloupostem. Ale pořád můžu být někdo, kdo ji v sobě nosí.
Kadeřnice mi na konci řekla, že si mě bude pamatovat. Že jsem první, kdo ji přiměl zamyslet se nad tím, že i účes může být způsob, jak mluvit beze slov. A možná měla pravdu. Protože když teď jdu po ulici a cítím studený vítr jen z jedné strany, připomíná mi to, že nic už nikdy nebude celé. Ale že i ta polovina může být dost.
