Článek
Měla čerstvý diplom, perfektně vyžehlenou košili a životopis, kde sice nebyla praxe, ale zato tam nechyběly pojmy jako „motivovaná“, „flexibilní“ a „týmová hráčka“, přestože týmově dosud ladila maximálně playlist na Spotify.
Ten den šla na pohovor s pocitem, že se konečně všechno pohne tím správným směrem. Adresa firmy zněla důvěryhodně, název pozice taky – „junior marketing specialist“. Slovo „junior“ ji uklidnilo, jako by to znamenalo, že se bude moct sem tam něco zeptat, aniž by na ni někdo hodil hrnek s kávou.
Recepční ji posadila do skleněné místnosti, kde bylo zrcadlové ticho a dvě židle. Jedna z nich nepříjemně vrzala – samozřejmě si sedla na ni. Po chvíli přišla personalistka. Na první pohled vypadala mile, možná až příliš mile. Karolína si později uvědomila, že to byla ta samá mile působící energie, jakou mají lidé, co vás nejdřív pozdraví a pak vám dají výpověď.
Pohovor začal nevinně.
„Tak co vás k nám přivedlo?“
„No, hledala jsem práci, která by odpovídala mému oboru a umožnila mi se dál rozvíjet.“
„To je krásné,“ přikývla žena, jako by právě slyšela pohádku o třech prasátkách. „A co jste dělala během studia?“
Karolína upřímně popsala svou brigádu v knihkupectví, vedení školního časopisu a půlroční stáž ve firmě, kde se naučila víc o vnitřních pnutí mezi kávovarem a IT oddělením než o marketingu jako takovém. Personalistka kývala, sem tam se usmála, a zapisovala si poznámky s výrazem, který nedával vůbec nic najevo.
A pak to přišlo. Věta, kterou Karolína dodnes slyší v hlavě vždy, když si na LinkedInu přečte nějaký motivační příspěvek o tom, jak každý má šanci.
„Musím říct, že máte moc hezký diplom a působíte sympaticky… ale my teď spíš hledáme někoho normálního.“
Normálního. Slovo, které v dané situaci působilo jako cihla v obálce s pozvánkou na večírek. Karolína na chvíli ztratila schopnost reagovat. Normálního? V jakém smyslu? Neměla růžové vlasy. Nepřišla v crocsech. Dokonce si vzala brýle, protože jí připadalo, že s nimi vypadá dospělejší. Jaká byla ta nenormálnost, kterou se právě dopustila?
„Normálního?“ zopakovala po chvíli, spíš aby se ujistila, že slyšela dobře.
„No víte, tady je takový kolektiv… rádi si děláme legraci, máme své zaběhnuté věci, a občas si prostě říkáme, že ten správný člověk to musí chytit. Jako… být v pohodě. Neřešit tolik věcí. Chápete, ne?“
Nechápala. Ale kývla.
V hlavě jí běžely myšlenky jako po běžeckém pásu, který se zasekl v nejvyšší rychlosti. Snažila se přijít na to, jestli mluvila příliš formálně. Nebo příliš uctivě? Měla víc vtipkovat? Měla říct, že o víkendu hraje volejbal a pije birell, i když to není pravda? Co vlastně znamená „normální“?
Pohovor skončil. Personalistka jí potřásla rukou a popřála hodně štěstí. Takový ten druh štěstí, co dostanete, když se rozcházíte po dvou schůzkách, a víte, že to nikdy nebyla hra o city.
Venku svítilo slunce a Karolína šla pěšky. Nepotřebovala jet domů. Potřebovala chvíli jít, bez cíle, jen tak, aby se ta věta rozchodila. Máte hezký diplom, ale my hledáme někoho normálního.
Doma pak dlouho seděla u počítače a přemýšlela, co z toho vymazat. Životopis? Úsměv? Přílišné ambice? Bylo jí 25 a poprvé si uvědomila, že nestačí být připravená, pilná a slušná. Že v některých místnostech jde o nepsaná pravidla, o tón hlasu, o způsob, jak se zasmějete, o to, jestli nepůsobíte jako někdo, kdo se snaží.
Od té doby slyšela Karolína od různých lidí různé věci. Že „někdy působí příliš chytře“. Že „si moc bere věci k srdci“. Že „by měla být víc jako ostatní“. Ale ona už dobře věděla, že „normálnost“ není objektivní měřítko. Že to není nic jiného než nálepka, kterou si někdo nalepí na čelo člověku, který nezapadá do předem připravené škatulky. Aniž by zkoumal, proč tam vlastně nezapadá.
A tak si dál hledala práci. Občas dostala nabídku, občas ne. A mezitím se naučila jednu důležitou věc: že se nebude měnit podle personalistky, která si pod „normálním“ představuje vlastní verzi pohodlí.
