Článek
Ale že se mi jednoho dne nastěhuje domů bez pozvání? To mě vážně nenapadlo. Všechno to začalo ve chvíli, kdy jsem porodila naši první dceru. Přijeli jsme z porodnice, doma bylo připraveno hnízdečko, věci vyprané, postýlka složená. Těšila jsem se, jak budeme všichni tři doma. Možná trochu nevyspalí, trochu unavení, ale jako rodina. Jenže sotva jsme vešli do bytu, stála v kuchyni ona. Moje tchyně. V zástěře, s rukama v těstě, jako kdyby u nás bydlela celý život. A vlastně… tehdy už asi bydlela.
„Neboj, postarám se o vás,“ prohlásila a začala dávat do lednice nějaké krabičky s jídlem. Byla tak v klidu, tak samozřejmá, že jsem první minuty vůbec nevěděla, co na to říct. Manžel to nejspíš tušil. Vypadal trochu nervózně, ale nic neřekl. A já, čerstvě po porodu, hormonálně rozhozená, vyčerpaná a bolavá, jsem se nezmohla na odpor.
První dny jsem si říkala, že to možná není tak hrozné. Vlastně jsem se trochu styděla, že mě to tak vytáčí. Vždyť vaří, pere, uklízí. Hlídá malou, když si potřebuju odskočit do sprchy. Ale brzy jsem pochopila, že to není výpomoc. Že to je převzetí velení. Moje tchyně se rozhodla, že náš byt bude její teritorium. Když jsem si chtěla malou pochovat, už ji měla v náručí. Když jsem jí chtěla dát oblečení, vytkla mi, že jsem vybrala špatné. Když jsem ji chtěla přebalit, dostalo se mi komentáře, že to nedělám správně. Každý můj pohyb sledovala, komentovala, opravovala.
Když jsem se ohradila, přišlo to: „Diano, já vás zachraňuju. Ty nevíš, co děláš. Prvorodička. To všechno je pro tebe nové. Já to zvládla sama, v horších podmínkách, bez tatínka. Ty máš mě.“ A v tu chvíli jsem měla chuť sbalit se a odejít i s dítětem. Jenže kam? A proč bych já měla být ta, co odejde?
Manžel se mezi námi snažil balancovat, ale většinu času radši mlčel. Když jsem se rozčílila, vzal mě stranou a říkal, ať to vydržím, že to je jen na chvíli, že se to zlepší. Jenže týdny plynuly, dítě rostlo a tchyně nikam neodcházela. Stále nám vařila, ale už bez ptaní. Plnila mrazák jídlem, které jsme nechtěli. Přestavěla nám skříně, protože „takto je to přehlednější“. Prala moje spodní prádlo, protože „to přece není problém“. A pak už si ani nebrala servítky. Komentovala moje tělo, můj šatník, moje mateřství.
Dceru jsem najednou vídala méně než ona. Všude jí říkala „moje holčička“, přestože to byla moje dcera. A já se začala cítit jako vetřelec ve vlastním bytě. Jako někdo, kdo překáží. Přestávala jsem mít chuť být doma. Kolikrát jsem se procházela kolem baráku jen proto, abych nemusela poslouchat další radu, další výčitku, další její příběh o tom, jak byla skvělá máma. Nejspíš opravdu byla. Ale já chtěla být máma taky.
Zlom přišel, když jednou v noci malá plakala a já vstala, abych ji nakojila. V půli cesty do ložnice mě tchyně zastavila, že „ona už je vzhůru“ a „už jí dala lahvičku, aby mě nemusela budit“. V tu chvíli mi tekly slzy. Bez domluvy, bez ptaní, bez respektu. Moje dítě. A ona mi ho vzala, protože usoudila, že ví líp než já. Tehdy jsem ráno sbalila tašku a řekla manželovi, že jedu na pár dní pryč. K rodičům. Že si to potřebuju srovnat.
Bylo mi jasné, že když to neudělám, zhroutím se. A když se zhroutím, všechno půjde do háje. A možná i my dva. Bylo potřeba dát mu prostor. A sobě taky. Aby konečně pochopil, že tohle není o pohodlí a polívkách. Tohle je o vztahu, o rodičovství, o důstojnosti.
Tchyně se nakonec odstěhovala. Ne hned, ne dobrovolně. Ale manžel pochopil, že jinak přijdeme o všechno. A já mu to dodnes nezapomněla. Ani jí. Protože člověk může mít dobré úmysly a přitom překročit všechny hranice. A pak už to nejsou úmysly, ale bezohlednost. A tu by si žádná novopečená máma neměla nechat líbit.
