Článek
Ať letíte kamkoli, vždycky se najde někdo, kdo s posvátností rozbaluje plastový tác s jídlem, jako by právě obdržel michelinské menu. Jenže místo foie gras je tam… hm. Těžko říct. Někdy to vypadá jako pokus o těstoviny, jindy jako obložený rohlík z roku 1987.
Pamatuju si svůj první let s jídlem. Letěli jsme do Paříže a já byla mladá, nervózní a zvědavá. Když steward přinesl plastový podnos, měla jsem dojem, že se ocitám v nějakém výběrovém klubu. Miniaturní houska, malá kostka másla, kelímek vody, něco teplého, co vonělo spíš jako školní jídelna než francouzská kuchyně. Ale byla jsem nadšená. Hlavně z té představy, že „letadlové jídlo“ je něco extra. Exotické. Neobyčejné. Trvalo mi pár let, než jsem tenhle romantický dojem ztratila. Dnes už na to koukám jinak. Dnes mě spíš fascinuje, kolik nesmyslů se na palubě letadla dokáže sejít na jednom tácu.
Někdy je to snaha o zdravou výživu. Jindy pokus o vydatnou večeři. Ale ve výsledku většinou dostanete něco mezi. Třeba zelenou kaši, která měla být špenátovým pyré, ale připomíná cosi z dětské výživy. Nebo sendvič, který sice vypadá nadýchaně, ale uvnitř skrývá jen osamocený plátek sýra a list salátu, co to už dávno vzdal. Nejvtipnější jsou asi pokusy o „snídaňové boxy“ – naposledy jsem dostala housku, máslo, jogurt s příchutí lepidla a muffin tak suchý, že by ho člověk mohl použít jako stavební materiál. A k tomu lžičku, která praskla při prvním kontaktu s něčím tuhým.
Občas se snažím pochopit, kdo tohle vlastně navrhuje. Existuje nějaký tým, který si sedne a řekne: „Tak co, uděláme dnes těstoviny na pět způsobů a každý z nich bude vypadat stejně šedivě?“ Nebo: „Dáme tam šunku, ale jen tolik, aby to nešlo poznat.“ A někdo to pak schválí. Dá tomu zelenou. Pošle to do oběhu s tím, že „tohle si pasažéři užijí“. Přitom letadlové jídlo má zvláštní kouzlo – je to taková kulturní směs, mikrosvět, který vypráví víc o tom, co se považuje za „univerzální stravu“, než o skutečné gastronomii.
Nejzvláštnější jídlo jsem ale jedla cestou z Dubaje. Dali nám rýži, omáčku neurčité barvy a cosi, co mělo být masem. K tomu navíc malý zákusek, který vypadal jako karamelová bábovka, ale chutnal po mádle a plastu zároveň. Vedle mě seděl pán, který si k tomu objednal červené víno a tvářil se, že si to užívá. Já jen tiše přemýšlela, jestli je můj žaludek dost silný na to, abych to ustála. Někdy totiž není problém v chuti. Ale ve vůni. Ta se v kabině rozprostře tak, že najednou všichni cítí to samé. A pokud někomu nevoní rybí omáčka, má prostě smůlu. Nedá se uhnout.
Letadlové jídlo má jednu výhodu – je to společný zážitek. I když sedíte vedle cizince, oba se v tu chvíli koukáte na stejný podivný hlavní chod a sdílíte to tiché porozumění: „Tak tohle nás čeká.“ Je v tom něco dojemného. A zároveň trochu smutného. Protože si říkám, kolik chutí, kuchyní a kombinací na světě existuje – a my jíme kaši z plastu v klimatizovaném tubusu deset kilometrů nad zemí. Někdo by řekl, že je to symbol globalizace. Já spíš že je to univerzální školní jídelna pro dospělé.
A pak jsou tu ty lety, kdy se nedostane vůbec nic. Jen slané sušenky, náznak pití a pokud máte štěstí, plastový kelímek s rajčatovou šťávou. Někdy se člověk cítí skoro uraženě. Čeká hodiny, letí přes tři časová pásma – a odměnou mu je balíček s napisem „cheddar flavour“ a suchá ruka, která odnáší odpad. Jídlo v letadle má v sobě zvláštní paradoxy. Je to jediný moment, kdy dospělí lidé v oblecích nebo legínách sedí v řadě, mlčky zírají do tácu a lžičkou nabírají cosi mezi gulášem a kaší. A nikdo se neptá proč.
Ale abych nebyla nespravedlivá – zažila jsem i příjemná překvapení. Jednou nám na krátkém letu podávali jednoduchý těstovinový salát s olivami a sušenými rajčaty, a byl tak svěží, že jsem si říkala, že to snad někdo uvařil s láskou. Jindy jsem dostala čerstvou bagetu s grilovaným kuřetem a chutnala jako z bistra někde v Bretani. Ale byly to výjimky. Většinou to, co dostanete, není ani dobré, ani špatné. Je to… průměr. Jídlo, které vás ani neurazí, ani nepotěší. Prostě existuje.
A přesto je kolem něj tolik emocí. Lidé si fotí jídla v letadle, sdílí je, komentují. Vznikají blogy, recenze, srovnání. Letadlové menu má skoro status fenoménu. Možná právě proto, že jsme v letadle tak bezmocní. Sedíme, pás nás drží, nemáme úniku, a jídlo je jediná rozptýlená radost. Anebo zklamání. V každém případě něco, co se dá komentovat, hodnotit, sdílet.
Často přemýšlím, jestli by nešlo jít jinou cestou. Nedávat každému totéž. Nechat lidi vybrat si online, nabídnout jim možnost, že si připlatí za něco, co opravdu chtějí. Anebo – a to by bylo vůbec nejlepší – jídlo prostě vynechat. A místo toho dát lidem poukaz na oběd na letišti, voucher na dobrou kávu, nebo aspoň možnost sníst si něco vlastního. Protože realita je taková, že spousta lidí si stejně vozí své sendviče, oříšky, čokolády. Ne proto, že jsou lakomí. Ale proto, že už prostě nevěří.
Letadlové jídlo je zážitek, který k cestování patří stejně jako turbulence nebo zpocené zátylky cizích lidí. Ale někdy si říkám, že možná přišel čas tuhle část zážitku trochu přehodnotit. Nechci kritizovat kuchaře, kteří se snaží v mikrosvětě palubních kuchyněk kouzlit s mraženými potravinami. Spíš bych si přála, aby se jídlo v letadle přestalo tvářit jako „zážitek navíc“. Aby to nebyl ten smutný bod programu, na který se nikdo netěší, ale všichni se mu stejně nevyhnou.
A tak příště, až mi stewardka podá tác s tajemným obsahem, nebudu už mít iluze. Ale možná si k tomu otevřu vlastní sušenky, přidám k tomu pár tichých poznámek pro kamarádku do chatu a připomenu si, že i tohle patří k létání. Ne proto, že je to dobré. Ale protože to spojuje. Všichni jsme jednou jedli nářez a tvářili se, že to „není tak špatné“. A to je možná to jediné, co v letadle opravdu chutná všem stejně – ten pocit, že jsme v tom na chvíli spolu.
