Článek
Nikdy jsem se o to nestarala, vždycky to byl manžel, kdo sekal, štípal, skládal. A najednou jsem stála na dvoře s rukama v kapsách a přemýšlela, kde vůbec začít. Týdny jsem to odkládala. Vždycky jsem si řekla, že to vyřeším zítra. Ale zítra přišlo další zítra a pak další.
Venku začalo přituhovat a mně docházelo, že pokud nic neudělám, budu sedět v kabátu u televize a čekat, až se smiluju sama nad sebou. Jenže jednoho dne, když jsem se vracela z práce, viděla jsem u brány starý traktor a vedle něj Hanuše, mého souseda. Mával na mě, jako by mě viděl po letech, a ukazoval na vlečku plnou dřeva.
Řekl mi, že mi to přivezl, že měl chvíli času. Než jsem stihla cokoli říct, začal polena skládat k domu. Pracoval rychle a tiše, skoro až s povinností, která nepřipouštěla odmítnutí. Chtěla jsem namítnout, že mu zaplatím, že to není nutné, jenže mě nepustil ke slovu. Jen mávl rukou a pokračoval.
Když odjel, byla jsem v rozpacích. Nebyli jsme si nikdy nijak blízcí. Zdravili jsme se, občas prohodili pár slov o počasí nebo o tom, že letos mrkve nějak nerostou. Ale tím to haslo. A najednou se choval, jako by byl částí rodiny.
Druhý den přijel znovu. A později zase. Vždycky s jinou výmluvou. Jednou mu zbylo dřevo z lesa. Podruhé se mu nechtělo jet prázdnou cestou. Potřetí prý jel kolem a vzpomněl si, že bych mohla potřebovat pomoc. Nejdřív jsem to brala jako sousedskou vlídnost. V naší vsi se lidé většinou znají, občas si pomůžou. Ale tady toho bylo víc. Něco nepojmenovatelného, co jsem neuměla uchopit.
Když už mi dřevo zabíralo půl dvora, rozhodla jsem se, že s ním promluvím. Chtěla jsem mu poděkovat, říct mu, že už je toho dost, že si vážím pomoci, ale že nechci, aby si přidělával práci. Jenže když jsem šla kolem jejich otevřeného okna, zaslechla jsem hlas jeho ženy.
Mluvila tiše, ale ostře. Ten tón jsem poznala okamžitě. Tón člověka, který má vztek, který se dlouho dusí a teď našel skulinku, kudy se dostat ven. Říkala mu, že by se měl snažit víc. Že už je unavená z toho, že na všechno jsou sami. Že se můžou dostat do problémů, pokud si nenajde nějakou cestu, jak si přilepšit. Nebo aspoň jak ukázat, že si zaslouží zůstat v tom domě, který patřil jejím rodičům. A pak dodala větu, při které se mi sevřel žaludek. Ta věta byla o mně.
Prý by bylo dobré, kdyby se mnou udržoval dobré vztahy. Kdyby pomáhal, kdyby se ukázal jako spolehlivý člověk, protože já jsem jediná v ulici, kdo by mohl sousedům vyjít vstříc, kdyby jednou potřebovali podporu. Nebo dokonce finanční výpomoc, kdyby se Hanušům něco pokazilo. Stála jsem před oknem a nevěděla, kam s očima. Najednou dávalo všechno smysl.
Ta vlídnost, to tiché naléhání, to, jak se tvářil, že nechce nic na oplátku, i když ve skutečnosti potřeboval víc, než jsem tušila. Nešlo o dřevo. Šlo o jeho manželství. O strach, že ztratí střechu nad hlavou. O mě jako o někoho, kdo se možná jednou může hodit.
Uvědomila jsem si, že jeho pomoc nebyla nezištná. Že to byl plán. A že v tom plánu jsem hrála roli, o kterou jsem nikdy nestála.
Když jsem šla domů, cítila jsem zvláštní směs viny a lítosti. Byla jsem naštvaná, že mě do toho vtáhli. Že jsem pro ně jen možnost, pojistka, nějaká hypotetická záchrana. A zároveň jsem cítila smutek, protože jsem viděla, v jakém sevření Hanuš žije.
Ten večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jak mu to říct. Nechtěla jsem ho ranit. Nechtěla jsem mu ublížit, už tak toho měl dost. Ale taky jsem nechtěla žít v domě, kde každý kus dřeva připomíná cizí tlak a jejich hádky.
Druhý den jsem za ním zašla. Poděkovala jsem mu za všechno, co pro mě udělal. Řekla jsem mu, že dřeva mám dost na celou zimu. A že si moc cením jeho pomoci, ale že nechci být důvodem, proč se u nich doma něco vyostřuje. Sklopil oči a chvíli mlčel. Pak řekl, že rozumí. Nemusela jsem nic víc dodávat.
Od té doby jsme se vrátili k normálním sousedským pozdravům. Občas si popovídáme o počasí. Občas prohodíme pár vět přes plot. Dřevo už nevozí. A já jsem pochopila, že i dobré skutky můžou mít skrytou cenu. A že někdy člověk musí říct dost, i když ví, že tím naruší něco, co na první pohled vypadá jako laskavost. Důvěra je totiž víc než plná kůlna dřeva.
