Článek
Seděla jsem u notebooku s hrnkem vychladlé kávy a otevřenou složkou plnou fotek. Děti na hřišti, dovolené, obyčejné momenty, které si člověk chce schovat, aby si jednou vzpomněl, jaký byl život v téhle fázi. Proklikávala jsem se jedním souborem za druhým a v hlavě řešila, které fotky vytisknout a které už nechat jen v digitální podobě. Byla to jedna z těch tichých činností, u kterých člověk vypne a nepřemýšlí víc, než je nutné.
Pak jsem otevřela starý telefon. Ten, který jsem si schovala do šuplíku s tím, že se k němu „někdy“ vrátím. Chtěla jsem z něj stáhnout pár fotek z doby, kdy byly děti ještě malé. Netušila jsem, že s fotkami se mi otevře i úplně jiná kapitola. Mezi nimi se objevily složky se zprávami. Dlouhé konverzace, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou dávno smazané. A v tu chvíli mi došlo, že některé věci v nás nezmizí jen proto, že je přestaneme otevírat.
Četla jsem věty, které jsem kdysi psala s naprostou samozřejmostí. Slova plná naděje, očekávání a taky strachu. Připadala jsem si, jako bych četla cizí život, a přitom jsem přesně věděla, kdy a proč ty zprávy vznikly. Najednou jsem si znovu vybavila období, kdy jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Kdy jsem čekala na odpověď a přemýšlela nad každým slovem. Zvláštní bylo, jak rychle se mi ten pocit vrátil, i když jsem si myslela, že už dávno vyprchal.
Nešlo o to, že bych chtěla něco vracet zpátky. Ani o lítost. Spíš mě překvapilo, jak silně na mě ta slova zapůsobila. Jak snadno dokázala rozkolísat jistotu, kterou dneska beru jako samozřejmost. Uvědomila jsem si, že tehdy jsem byla úplně jiný člověk. Nejistější, opatrnější, víc závislá na tom, co si o mně myslí někdo jiný. „Tohle už přece mám vyřešené,“ říkala jsem si, ale tělo reagovalo jinak. Stažený žaludek, zrychlený dech.
Zavřela jsem telefon a chvíli jen seděla. Fotky do alba najednou nebyly důležité. V hlavě mi běžely otázky, které jsem si už dlouho nepokládala. Co všechno jsem od té doby ušla. Kolik věcí jsem se musela naučit pustit. A jak snadno se může minulost připomenout, i když si myslíme, že ji máme pod kontrolou. Bylo to nepříjemné, ale zároveň zvláštně očišťující.
Nakonec jsem se k fotkám vrátila. Vybrala jsem ty, na kterých se všichni smějeme a kde je vidět klid, který jsem tehdy ještě neznala. Telefon jsem zase uložila zpátky do šuplíku. Ne proto, že bych se bála toho, co v něm je, ale proto, že jsem si uvědomila jednu věc. Minulost už mě nedefinuje. Jen mi občas připomene, odkud jsem vyšla.
A možná i to má své místo. Ne v albu, ale někde hluboko uvnitř. Jako tiché potvrzení, že jsem dnes jinde než tehdy. A že to tak má být.
