Článek
Když jsem si ten den odběhl z práce, měl jsem v hlavě úplně jednoduchý plán. Dát si něco rychlého, ideálně teplého, a vrátit se zpátky k počítači. Žádné vysedávání, žádný zážitek, jen obyčejný oběd v centru Prahy. Přesně ten typ jídla, který člověk řeší automaticky, bez přemýšlení. Aspoň jsem si to myslel.
Zastavil jsem se u bistra, kolem kterého chodím skoro každý den. Dřív jsem tam občas vzal bagetu nebo meníčko, nic zvláštního. Tentokrát jsem se ale místo automatického objednání zadíval na tabuli s cenami. Polévka za skoro sto korun. Těstoviny za částku, kterou jsem ještě před pár lety dával za celý oběd. Chvíli jsem tam jen stál a v hlavě mi běžela jednoduchá otázka, kterou jsem si vlastně nikdy dřív nepokládal. Opravdu za tohle chci dát tolik peněz?
Najednou jsem si uvědomil, že se mi nechce udělat ten obvyklý krok dopředu. Že se mi nechce vytáhnout peněženku a tvářit se, že je to normální. Nešlo o to, že bych na to neměl. Spíš o ten zvláštní pocit, že něco, co bývalo samozřejmé, už samozřejmé není. Že obyčejný oběd se stal malým luxusem, nad kterým musím přemýšlet.
Kolem mě proudili lidé. Turisti si bez váhání objednávali, kancelářské typy rychle platily kartou a mizely zpátky do práce. Připadal jsem si najednou trochu mimo. Jako bych zůstal stát v čase, který už se posunul někam jinam. V hlavě se mi vybavilo, jak jsme ještě nedávno řešili zdražování spíš teoreticky, u zpráv nebo u piva. A teď jsem tam stál já, hladový, a počítal, jestli se mi oběd v centru vlastně vyplatí.
Nakonec jsem udělal něco, co bych dřív neudělal. Otočil jsem se a odešel. Řekl jsem si, že si něco koupím cestou, nebo že to prostě vydržím do večera. Bylo to malé rozhodnutí, ale zanechalo ve mně nepříjemný pocit. Ne kvůli hladu, ale kvůli tomu, že jsem si poprvé uvědomil, jak moc začínám přemýšlet nad věcmi, které bývaly úplně obyčejné.
Cestou zpátky jsem si všiml dalších detailů. Plné zahrádky, drahá káva v kelímku, fronty na street food. Všechno to vypadalo normálně, skoro idylicky. A přitom jsem měl pocit, že se někde pod povrchem odehrává tichá změna. Že si zvykáme přemýšlet, jestli si něco můžeme dovolit, i když pracujeme a máme pocit, že bychom měli být v pohodě.
Večer jsem si doma ohřál zbytky z lednice a došlo mi, že o tom vlastně budu vyprávět kamarádům jen tak mimochodem. Možná se tomu zasmějeme, možná si postěžujeme. Ale ten moment, kdy jsem stál v centru Prahy a zůstal zaražený nad cenami oběda, mi v hlavě zůstal. Jako drobná připomínka toho, že některé změny přicházejí potichu a všimneme si jich až ve chvíli, kdy máme hlad a stojíme před tabulí s cenami.
