Článek
Když mi partner navrhl, že bych se mohla přidat k večeru s jeho přáteli, měla jsem radost. Mluvil o nich často, jako o lidech, s nimiž strávil půlku života. Parta z gymplu, která spolu zůstala i po třicítce, scházeli se každý měsíc, měli své historky a společný humor. Brala jsem to jako krok dál. Jako gesto, že mě bere vážně. Připravovala jsem se už odpoledne. Oblékla jsem si něco, co bylo podle mě příjemné a nenápadné, protože jsem nechtěla být středem pozornosti, jen zapadnout a užít si večer.
Cestou jsem byla trochu nervózní, ale říkala jsem si, že o nic nejde. Že když mě má rád on, vezmou mě asi stejně. Hned ve dveřích jsem pochopila, že jsem se mýlila. Jeho kamarádi byli milí, to ano, ale jejich partnerky si mě měřily, jako by jim někdo posadil před nos někoho, koho musí nejdřív přebrat očima. Najednou jsem si připadala jako na nějaké tiché přehlídce, kde jsem o svůj výkon vůbec nestála.
Seděla jsem u stolu a snažila se zapojit, ale šlo to těžko. Nejdřív jsem to přičítala tomu, že se všichni znají léta a já jsem mezi nimi nová. Jenže po chvíli jsem si všimla těch pohledů. Takových těch drobných, nepatrných, které člověk zaregistruje jen periferně. Zaujalo mě, jak si vedle sebe dvakrát něco pošeptaly a pak se rychle podívaly směrem ke mně. Nechci být paranoidní, ale ten pocit byl příliš známý. Měla jsem ho už dřív, v jiných situacích, u lidí, kteří si na první dojem zakládají až příliš.
Snažila jsem se tvářit, že to nevidím. Usmívala jsem se, odpovídala, i když jsem si připadala jako někdo, kdo omylem vpadl na uzavřenou akci. Partner si toho všiml jen okrajově. Občas se ke mně nahnul, položil ruku na záda a usmál se, ale pak se zase otočil zpátky k nim. A já tam seděla a přemýšlela, co je špatně. Jestli to je tím, jak vypadám. Jestli bych měla být víc jako ony. Víc sebejistá. Víc nedotknutelná. Víc ta, kterou nic nerozhází.
Když se konverzace stočila na práci a já zmínila, čemu se věnuju, ozvala se jedna z nich. Jen tak mimochodem dodala poznámku o tom, že to zní jako práce, kterou si může dělat každý. Že je to takové lehké živobytí, které se tváří důležitě. Pronesla to s úsměvem, aby to nevypadalo zle, ale tón byl jasný. Ostatní se tomu krátce zasmály. Nebylo to hlasité, ale stačilo to.
Partner se tomu zasmál taky, i když jen krátce. Možná z rozpaků. Možná z automatismu. Možná proto, že si neuvědomil, co tím udělal. V tu chvíli se mi v hrudi cosi stáhlo. Nešlo ani tak o tu poznámku, ale o to, že se mě nikdo nezastal. Že tam sedím jako někdo bez hodnoty, někdo, koho se dá lehce shodit.
Zhluboka jsem se napila vody. Uvědomila jsem si, že už nechci být součástí toho večera. Najednou mi bylo horko, ruce jsem měla studené a cítila jsem se menší, než jsem byla. Přitom jsem přišla jen strávit hezký čas. V tu chvíli jsem věděla, že potřebuju odejít dřív, než se rozpadnu přímo u stolu.
Řekla jsem, že mi není dobře. Nebyla to lež. Partner se na mě překvapeně podíval, ale nenabídl, že půjde se mnou. Nejspíš si myslel, že to bude jen chvilka, než se vrátím. Jenže já už jsem se vrátit nechtěla. Zvedla jsem se, popřála všem hezký večer a šla ke dveřím.
Když jsem vyšla ven, bylo to jako nadechnout se po dlouhé době. Studený vzduch mě probudil a já šla pomalu ulicí. Zvažovala jsem, jestli jsem přecitlivělá. Jestli si to celé jen beru moc k srdci. Ale pak jsem si uvědomila, že se takhle žena cítit nemá. Ne mezi lidmi, kteří by ji měli přijmout, a už vůbec ne vedle člověka, který tvrdí, že mu na ní záleží.
Partner volal asi po dvaceti minutách. Řekl jen, že si myslel, že se vrátím, že nečekal, že odejdu úplně. Nevnímal, že jsem neodešla kvůli zdravotnímu stavu, ale kvůli tomu, jak jsem se tam cítila. Nevnímal, že pro mě nebyl jen večer nepříjemný. Byl ponižující.
Doma jsem si sedla na postel a přehrávala si večer v hlavě. Pochopila jsem, že nejde o jejich pohledy ani o jejich posměch. Šlo o to, že jsem tam byla sama. On byl tam s nimi. Já byla jen přívěšek, kterého si pořádně nikdo nevšímal. A když se mě dotkl pocit trapnosti, nedal mi nikdo najevo, že mám právo tam být.
Nevím, jestli to byl jen jeden nepovedený večer, nebo signál něčeho hlubšího. Ale vím, že chci být s někým, kdo si umí všimnout, když mě něco bolí. Kdo se mě zastane, i kdyby jen pohledem nebo krátkou větou. Chci člověka, vedle kterého se nebudu cítit jako někdo, kdo je tam omylem.
Ten večer jsem neodešla z party. Odešla jsem z iluze, že stačí mít vedle sebe někoho, kdo mě má rád. Nestačí. Potřebuju, aby se mnou počítal. Aby viděl, když se směju, ale i když se cítím úplně malá.
A tam, mezi cizími lidmi, jsem si připadala nejmenší v životě.
