Článek
Jsou dny, kdy je venku nevlídno, člověku je tak trochu úzko a hodilo by se cokoliv, co pohladí po duši. Právě v takové náladě byla i herečka Hana Gregorová, když v pochmurném zimním odpoledni sáhla po jedné ze svých nejcennějších osobních pokladnic, tedy po starých dopisech od milovaného manžela Radka Brzobohatého. Tyto intimní vzpomínky se rozhodla sdílet i se svými sledujícími na sociálních sítích, a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Fanoušci se shodli, že už dlouho nečetli nic tak dojemného a krásného.
Říká, že je za ně upřímně vděčná, a že jich má opravdu spoustu. Stačilo prý pár přečtených řádků, pár drobných vzpomínek, a ta typická zimní melancholie se začala pomalu rozpouštět. Místo ní přišel klid a taková tichá, nenápadná radost. Najednou byla myšlenkami víc než čtyřicet let zpátky. Do doby, kdy se s Radkem poprvé stali rodiči a narodil se jim syn Ondřej, který má zrovna dnes narozeniny. Mezi pečlivě uloženými listy našla i ty dopisy, které jí Radek přinesl až do porodnice.
Dojemné vzpomínky na svého manžela
Ačkoli tehdy platila přísná pravidla a běžné návštěvy neměly do nemocničního pokoje přístup, Radek měl tu výjimku, kterou nikdo jiný ne. Primář i lékaři byli jeho přátelé, takže za svou ženou mohl chodit. Spolu s ním dorazil i jejich dobrý kamarád, Pepík Fousek, který se rozhodl celou tu dobu zachytit. Přišel vybavený fotoaparáty, jako by šel fotit královskou rodinu, a pouštěl se do práce s takovým nadšením, že se herečka neubránila smíchu. Naštěstí se hned rozjel záložní agregát a personál situaci rychle zvládl. Pepík se prý ale tak polekal, že měl namále.
„Haninko, lásko moje, nejsem si jistý, jestli má smysl psát těch pár vět, protože si myslím, že je to na mně všechno vidět - ale asi to neumím říct - takže tato písmenka. Jistý čas jsem byl strašně šťastný, že si navzdory všem váháním odešla do Tater, zaznamenala strašně velké ruce a začala jakousi samaritánskou práci se stárnoucím mládencem, ač jsem já všechno tušil - že to musí přijít a že mi jednou vstoupíš do cesty,“ stojí na úvodu dojemného dopisu od jejího manžela.
Zatímco ona celou situaci vnímala spíš jako svou povinnost sestry Červeného kříže, on to cítil úplně jinak. Dnes už to může říct otevřeně. Na příchod dítěte se těšil neuvěřitelně silně. Jenže všechna očekávání, představy, sny i přání se v tu chvíli rozplynuly. Ne proto, že by byla zklamáním, ale proto, že skutečnost byla nesrovnatelně silnější. Okamžik, kdy se narodil Ondra a poprvé se nadechl světa, který může být krutý, ale je jejich, byl něčím, co se nedá předem pochopit ani popsat. Byl to okamžik, který všechno ostatní zcela přebil.
Otevřené city popsané v jednom dopise
„Vlastně to ani neumím napsat, lásko moje, krásná Haninko, jsem šťastný, že si vydržela všechny ty hlouposti, které nás pronásledovaly, že si vydržela ten horor a všechno ostatní a dala si nám Ondřeje. Pár hodin po porodu jsem ti řekl, že ti děkuji – ano, řekl jsem to – ale je to strašně málo, je to tisícina toho, co jsem cítil nejen v té chvíli, ale dá-li Bůh, budu to mít v sobě až do konce života,“ napsal herečce Radek Brzobohatý a vyznal ji tak celé své city.
Spravedlnost v lidském světě často pokulhává, ale příroda se řídí vlastními zákony a nikomu se nepřizpůsobuje. Možná právě proto jim tehdy nadělila ten nejkrásnější dar, jako by stála na jejich straně. Malého chlapce, který se stal tichým důkazem, že i ve chvílích, kdy se zdá všechno nespravedlivé, dokáže život překvapit. Pokud by to šlo, přála by si, aby tahle slova byla chápána ne jako prázdná vyznání, ale jako upřímné poděkování a vyjádření lásky, které se někdy těžko hledá ve větách, ale o to víc je cítit mezi řádky. Na závěr připojila větu, která jejich vztah po tolika letech vystihuje snad nejlépe: kdyby ho tehdy požádala, aby jí snesl modré z nebe, byla by si jistá, že by to dokázal.
Zdroje:
