Článek
A začnete se ptát, proč někteří lidé rozdělují vnoučata na lepší a horší. Nebo rovnou neviditelná. Lenka má tři děti. Nejstaršího syna z předchozího vztahu, mladší dceru s nynějším manželem a třetího – dalšího kluka – kterého porodila loni na jaře. Všechny tři děti vyrůstají v jedné domácnosti, mají stejné podmínky, stejné hračky, stejné polívky i stejné zákazy sladkostí po šesté večer. Jenže pro babičku, manželovu matku, stejné rozhodně nejsou.
„Od začátku jsem si všímala, že k Amálce má nějaký odstup. Když byly děti malé, chodila na návštěvy s plyšákem pro Honzíka, s čokoládou pro Matýska, ale pro Amálku – nic. Maximálně nějaké ponožky s komentářem, že holčičky toho beztak tolik nepotřebují,“ říká Lenka a v hlase jí přeskakuje unavený tón někoho, kdo už se hádat nechce. Jen to prostě musí říct nahlas.
Nejdřív si myslela, že si to možná jen vsugerovala. Že třeba tchyně nemá ráda růžovou, nebo že se bojí, aby nevybrala špatnou panenku. Ale pak přišly Vánoce. „Klukům přinesla velké balíky – auta, stavebnice, dokonce nějaký nový tablet, který prý ‚měla doma navíc‘. Amálce dala jen notýsek s tužkou. A to ještě řekla, že ho dostala v práci jako propagační materiál.“
Lenka prý tehdy poprvé nedokázala mlčet. Ne kvůli sobě, ale kvůli té tiché holčičce, která seděla pod stromečkem, sledovala bráchy, jak trhají balicí papír, a opatrně listovala reklamním blokem s logem pojišťovny.
„Zeptala jsem se jí, proč jí dává tak málo. Řekla jen, že kluci jsou živější, tak ať mají co dělat. A že holčičky si přece rády kreslí,“ popisuje Lenka. „Kdyby řekla, že na to nemá, tak neřeknu nic. Ale když rozdává dárky selektivně a ještě to omlouvá řečmi o tom, co ‚holčičky potřebují‘ – to mi přišlo ubohý.“
Zvláštní je, že mezi Lenkou a tchyní nikdy nebyly velké konflikty. Nejde o klasickou válku snachy a tchyně. Jen je tam chlad. Ticho. A odstup. A ten se podle Lenky přenesl i na Amálku.
„Kluky chválí, říká, jak jsou šikovní, jak po dědovi. Amálku skoro nezmíní. Když má narozeniny, nepřijde, nezavolá. Jen mi napíše, že má rýmu a ať jí políbím. Ani tu zprávu neposílá jí.“
Lenka nechtěla nic dramatizovat, ale letos si poprvé všimla, že i Amálka začíná chápat. „Když přišla ze školy a ptala se, jestli babička zapomněla, že má narozeniny, nevěděla jsem, co říct. Nechci jí lhát, ale nechci jí ani říct pravdu, že pro babičku je prostě neviditelná.“
Přemýšlela, že to manželovi řekne, ale odkládala to. Ne proto, že by se bála reakce – spíš protože ví, že on to ví taky. Jenže chlapi mají jiný způsob přežití. „On to odmítá řešit. Řekne, že máma je prostě divná, a dál se tím nezabývá. Ale mě to bolí za dceru. Protože vím, jaké to je, když se cítíte odstrčení – a ještě ve vlastní rodině.“
Nejde prý o peníze ani o hračky. Jde o to, co ty hračky symbolizují. Kdo je vítaný, kdo má v rodině svoje místo. A kdo si ho musí zasloužit.
„Nejvíc mě ničí to, že Amálka není typ dítěte, co by se dožadovalo pozornosti. Ona neřve, nestrká se dopředu. Spíš si zaleze s knížkou a tiše pozoruje. A právě tím víc mě bolí, že si toho nikdo nevšimne. Že ona by si tu pozornost tolik zasloužila.“
Závěr? Žádné rozuzlení. Tchyně se nezměnila, manžel má dál svou obrannou mlhu a Amálka bude mít co dělat, aby si jednou nemyslela, že je méněcenná.
Lenka říká, že doufá v jedno – že její dcera bude vědět, že doma má lásku, i když babička přináší dárky jen „těm dvěma druhým“.
A někdy večer, když všichni spí, ji obejme a řekne jí jen tak: „Dneska jsi měla narozeniny. A já jsem moc ráda, že jsi na světě.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
