Článek
Bylo mi sedm a celé dopoledne jsme se těšili, že pojedeme na tu novou atrakci, co se objevila v obchodním centru. Něco s prolézačkama, nafukovacím hradem a bazénem plným míčků. Zkrátka dětský ráj. A taky že byl. Jen jsme tehdy ještě nevěděli, že to bude den, na který budeme doma vzpomínat ještě dvacet let – jen pokaždé trochu jinak.
Máma byla vždycky ten organizátor. Přesný plán, nachystaná pitíčka, kapesníčky, náhradní tričko, kdyby bylo potřeba. Táta byl spíš ten typ, co se víc těšil na párek v rohlíku než na program. Většinou byl někde v pozadí, kouřil, mluvil s ostatními tatínky a snažil se moc nenudit. Ale toho roku, nevím, jestli to bylo tím sluncem nebo tím, že měl zrovna trochu volněji v práci, zkrátka se rozhodl být aktivní. A tak šel s námi. A dokonce s námi i do toho bazénu s míčky. Jenže zatímco většina rodičů tam s dětmi stála tak trochu znuděně, on tam vlezl s vervou osmiletého kluka a začal skákat, potápět se, házet po nás míčky a vůbec – choval se jako někdo, kdo si přišel splnit sen z dětství, který mu tehdy nedopřáli.
Chvíli to byla legrace. Máma se smála, já taky, i když už to začínalo být trochu moc. Ostatní děti se začaly rozutekly, protože náš táta zabral půl bazénu a nebral ohledy. A pak přišla chvíle, kdy jsme si šly s mámou pro jídlo – a když jsme se vrátily, táta nikde. Ne že by odešel z budovy. On byl prostě pryč. Míčky se ještě pohupovaly, jako by se tam něco právě pohnulo, ale po tátovi ani stopa.
Čekaly jsme. Dlouho. Myslely jsme si, že se možná šel pro zmrzlinu, že možná omdlel – už jsme v duchu malovaly katastrofické scénáře. Ale nic. A když jsme ho pak po několika hodinách našly, seděl v jiné části centra, obklopený hromadou letáků, se zmrzlinou v ruce, v klidu si četl reklamní katalog a tvářil se, jako by se vrátil z dovolené. Prý si „na chvilku odskočil“. Jenže ta chvilka trvala skoro celý den.
Máma se tehdy neudržela. Nepamatuju si přesně, co mu řekla, ale pamatuju si její výraz. Byl to ten výraz, kdy člověk neví, jestli se má rozplakat nebo něco rozbít. A mně tehdy poprvé došlo, že dospělí nejsou vždycky na stejné straně. Že i mezi mámou a tátou jsou chvíle, kdy se někdo cítí sám. A že i když jsme všichni v jedné rodině, někdy může být někdo úplně jinde – v hlavě, v prostoru, v čase.
Dneska, s odstupem let, to vidím jinak. Táta tehdy prostě utekl. Ne záměrně, ne se zlým úmyslem. Ale utekl. Z toho tlaku být pořád funkční, být někde na čas, bavit děti, poslouchat, co je potřeba. Utekl do světa, kde nebyly žádné povinnosti. Kde mohl být chvíli jen sám se sebou. Jenže my jsme tam byli taky. A tehdy nám to nikdo nevysvětlil. Máma se snažila, jak mohla, ale její napětí bylo cítit celý den. A já se učila, že když někdo zmizí, může to bolet i v úplně obyčejný den.
Od té doby jsme na Dětský den nejezdili nikam velkolepě. Spíš jsme zůstávali doma, pekli bábovku, koukali na pohádky. Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo cítit, že tahle oslava už nemá být o velkých plánech. Že jsme se trochu lekli vlastní nedokonalosti. A možná i toho, jak snadno se může jeden den změnit v příběh, který si budeme nést dlouho.
Když jsme o tom mluvili později – když už jsem byla starší a táta měl šedivé vlasy – usmíval se. Prý si to nepamatuje tak dramaticky. Prý jen ztratil pojem o čase. A že ho mrzí, jestli nás tím rozhodil. Ale prý potřeboval na chvíli vypnout. A že bazén s míčky nebyl úplně jeho svět. V tu chvíli jsem mu to věřila. Ale taky jsem věděla, že to není jen o tom bazénu. Že někdy dospělí zmizí, i když jsou fyzicky vedle vás. A že to dítě v tu chvíli cítí.
Možná proto mám dneska tak smíšený vztah k „velkým“ dnům. Ke svátkům, oslavám, výročím. Protože vím, jak moc křehká je představa, že všechno musí být dokonalé. A že někdy stačí málo – jeden moment, jeden mizerný únik – a zůstane jen zmatek. Přesto si ten den pamatuju ráda. Protože v něm bylo všechno. Smích, trapas, slzy, i to pozdější tiché usmíření. A taky proto, že mi připomněl jednu věc: že i dospělí dělají chyby. A že je v pořádku, když si to děti pamatují. Protože i z takových vzpomínek se rodí empatie.
A hlavně: naučila jsem se, že Dětský den není o tom, kam jedeme, co všechno zažijeme nebo kolik nafukovacích atrakcí stihneme. Ale o tom, kdo s námi zůstane, když se míčky přestanou hýbat. Kdo nás nepřestane hledat. Kdo si k nám sedne i bez programu. A kdo, když něco zkazí, umí říct: „Promiň, byl jsem daleko.“
