Článek
Myšlenka byla krásná. Společně strávený víkend na horách. Čas s rodinou, trochu pohybu, sauna, večer deskovky, prostě takové ty katalogové momenty, co si pak člověk pamatuje ještě roky. Jenže realita byla někde úplně jinde.
Všechno to začalo už při balení. Manžel mě ujišťoval, že „to bude v pohodě, vejde se to“, zatímco já do kufru cpala sedmou tašku, dvě termosky, krabici s jídlem, plavky a oblečení pro čtyři lidi. Auto narvané k prasknutí, děti už na startu rozhádané, protože si chtěly vzít jinou mikinu, a manžel nervózní, protože jsme měli být na chalupě „nejpozději do tmy“. Klasika. Všichni jsme to znali. A přesto jsme do toho šli znovu. Jen s jinou destinací, jiným datem a stejnou iluzí, že tentokrát to bude jiné. Nebylo.
První hodina jízdy ještě šla. Děti koukaly na tablet, rádio hrálo, my si povídali, já trochu zklidněná, že jsme na cestě. Jenže pak přišla zácpa. Něco se stalo na dálnici, auta stála, lidé vylezli ven, někteří s kávou v ruce, jiní naštvaní s rukama v bok. A my mezi nimi. V autě, kde už začalo být dusno, děti chtěly čůrat, a signál byl slabý, takže video zamrzlo přesně v momentě, kdy to bylo nejnapínavější. Začala hádka. Ne mezi dětmi, ale mezi námi s manželem. O to, kdo měl zjistit objížďku. Kdo měl jet jinudy. Kdo měl co předvídat. Nesmyslné výčitky, které stejně nic neřeší, ale člověk je vyplivne, protože v tu chvíli prostě potřebuje někoho obvinit. A pak už se to vezlo.
Druhá hodina cesty probíhala tak, že jedno dítě brečelo, druhé se vztekalo, manžel mlčel a já se snažila hledat signál, abych aspoň zjistila, jak dlouho to bude trvat. A někde mezi těmi pokusy jsem si uvědomila, že mě začíná bolet hlava, že mě tlačí pás, že sedím zkroucená a že vlastně jenom čekám, až to všechno skončí. A to jsme ještě nebyli ani v půlce.
Do chalupy jsme nakonec dorazili po třech a půl hodinách. Tma, zima, děti unavené, já podrážděná a manžel v módu „hlavně už buďme ticho“. Místo romantického večera u krbu jsme do sebe naházeli zbytek večeře, nikdo si nehrál deskovky, jen jsme každý koukali do svého telefonu nebo se hádali o to, kdo má jít s dětmi do sprchy. A já si v duchu říkala: Proč to vlastně děláme? Proč?
Protože chceme zážitky? Protože jsme si to naplánovali? Protože nechceme zklamat ty děti, které se těšily? Nebo protože někde uvnitř věříme, že to přece nakonec všechno přebije ten jeden pohled z okna do krajiny?
Možná. Ale mě to stálo víc než jen tři hodiny v autě. Stálo mě to chuť. Chuť něco organizovat. Chuť trávit čas ve stísněném prostoru, kde nemůžete ani pořádně natáhnout nohy, kde se každý zvuk násobí, každé slovo bolí, kde vám do ucha křičí tři různé potřeby naráz a vy nemáte šanci se z toho vyvléknout. A hlavně stálo mě to iluzi, že to půjde „v pohodě“.
Řekla jsem si, že už to nikdy neudělám. Že tři hodiny v autě, byť s těmi, které miluju nejvíc na světě, už neobětuju pro něco, co má být dovolená. Protože moje dovolená nezačíná v momentě, kdy dorazíme na místo, ale už tou cestou. A pokud je cesta utrpení, pak je to spíš výprava než odpočinek.
Vím, že to zní dramaticky. A možná i trochu rozmazleně. Ale já už jsem ve věku, kdy si můžu dovolit být upřímná. K sobě i k ostatním. A kdy chápu, že když něco říkám nahlas, neznamená to, že si stěžuju. Znamená to, že vím, co nechci. A že mám právo to změnit.
Příště prostě nepojedu. A ne že bych si nevážila rodiny. Ne že bych nechtěla trávit čas s dětmi. Ale chci ho trávit jinak. Bez bolavých zad, bez nervů, bez pocitu, že jen přežívám. Možná zůstanu doma, možná vyrazím sama někam blíž. A možná přemluvím zbytek rodiny, ať to příště vymyslí tak, aby to bylo o nás, ne o kilometráži.
Protože čím dál víc si uvědomuju, že to nejcennější, co máme, není destinace. Jsou to ty chvíle mezi. Ta cesta. Ten klid v sobě, když víte, že nemusíte nikam spěchat, že vám nikdo nekřičí do ucha, že můžete dýchat a být. A tohle si do kufru na tři hodiny cesty prostě nezabalím. To buď je, nebo není. A já už nechci, aby nebylo.
Takže ano, možná přijdu o hory. O saunu. Ale nepřijdu o sebe. A to je něco, co má pro mě v tuhle chvíli větší hodnotu než sto fotek z výletu. Ne proto, že bych byla unavená. Ale proto, že jsem dospěla do místa, kde se už nechci přemáhat.
