Článek
Vždyť kdo by řešil lednici. Byli jsme spolu několik let, žili jsme klidně, bez dramat. Až na jednu maličkost. Poslední dobou jsem se v noci často budila. Nešlo o nic konkrétního. Jen takové to probuzení kolem druhé, třetí ráno, kdy nevíte proč jste vzhůru.
A pokaždé jsem měla pocit, že vedle mě v posteli někdo chybí. Ne hned, ale když jsem se otočila. Nejdřív jsem si myslela, že šel na záchod. Pak že si šel pro vodu. Jenže on se nevracel hned. Ležela jsem potmě, poslouchala ticho bytu a říkala si, že je to hloupost. Že si to vsugerovávám.
Ráno jsem se ho zeptala, jestli se v noci budil. Řekl, že ne. Že spal celou noc. Usmál se, políbil mě na čelo a šel do práce. Nechtěla jsem z toho dělat téma. Nechtěla jsem být ta, co řeší každé drobnosti. Přes den jsem měla své starosti a večer jsme fungovali normálně. Jenže ten pocit se vracel. Každou noc. Vždy kolem půlnoci jsem se probudila a znovu byla v posteli sama.
Jednou v noci jsem se rozhodla nevstávat hned. Jen jsem ležela a poslouchala. A pak jsem to slyšela. Tiché otevření lednice. Ten zvuk znám. V každém bytě je stejný. Pak šustění obalů. Někdo se snažil být potichu. Srdce se mi rozbušilo. Ne proto, že by jedl. Ale proto, že mi tvrdil, že spí. Že nikam nechodí. A najednou jsem věděla, že se děje něco, o čem mi neříká.
Vstala jsem potichu a šla chodbou. Světlo v kuchyni bylo rozsvícené. A tam nestál on. U lednice stála jeho dcera. Šestnáctiletá holka, kterou vídám jednou za čtrnáct dní. Měla na sobě mikinu, vlasy rozcuchané, v ruce jogurt a v očích výraz, který si budu pamatovat dlouho. Vyděšený. Jako by byla přistižená při něčem zakázaném. Lekly jsme se obě.
Řekla jsem jen, že se nemusí bát. Že si může vzít, co chce. Přikývla a beze slova odešla zpátky do pokoje. Stála jsem tam ještě chvíli a koukala na otevřenou lednici. A najednou mi to všechno začalo docházet. To mizení jídla. Ty noční zvuky. To, že partner spal tvrdě a nic nevnímal. A taky to, že jeho dcera poslední měsíce hodně zhubla.
Ráno jsem se ho zeptala. Nevyčítavě. Jen jsem řekla, že jsem ji v noci viděla v kuchyni. Ztuhl. Chvíli mlčel a pak si sedl ke stolu. Řekl mi, že o tom ví. Že má problémy s jídlem. Přes den nejí skoro nic. Ve škole, doma, všude se hlídá. A v noci to nevydrží. Má hlad. Stud. A strach, aby si toho někdo všiml. A tak jí potají. Když všichni spí.
Seděla jsem naproti němu a nevěděla, co říct. Vůbec mě nenapadlo, že by za tím mohlo být tohle. Že to není o mlsání nebo lenosti. Že to není rozmar. Bylo mi jí líto. A taky mi bylo líto sebe. Protože jsem si uvědomila, jak málo jsem si všímala. Jak snadno jsem to přešla. Jak jsem si řekla, že to není moje věc.
Od té doby se změnilo hodně věcí. Lednice už se v noci nezamyká tichem. Mluvíme o tom. Ne vždy je to jednoduché. Jsou dny, kdy se dcera zavře do pokoje a nechce s nikým mluvit. Jsou noci, kdy se stejně probudím a poslouchám. Ale už vím, kdo otevírá lednici. A vím proč.
Nejde jen o jídlo. Jde o to, jak snadno přehlédneme signály. Jak si myslíme, že máme věci pod kontrolou, a přitom nevidíme, co se děje vedle nás. Myslela jsem, že partner jen svačí víc než dřív. Že to je banalita. A přitom šlo o tichý boj, který se odehrával pár metrů od naší postele. V noci. Když jsme spali. A dělali, že je všechno v pořádku.
