Článek
Když mě kolega pozval na oslavu k sobě domů, brala jsem to jako příjemné zpestření týdne. Sedíme v kanceláři kousek od sebe, párkrát jsme se bavili o práci, občas jsme si poslali nějaký vtípek na firemním chatu. Nic víc. Když řekl, že slaví narozeniny a že dělají malou rodinnou oslavu, která se trochu rozroste o pár lidí z práce, přišlo mi to milé.
V den oslavy jsem přemýšlela, co vzít s sebou. Nakonec jsem koupila láhev vína a malou rostlinu, která mi připadala jako bezpečný dárek pro někoho, koho vlastně pořádně neznám. U nich doma jsem nikdy nebyla a popravdě ani moc netušila, jak žije. V práci působí tiše, skromně, někdy až nenápadně. Nikdy si nestěžuje a občas právě to člověka oklame. Říkáte si, že kdo si nestěžuje, ten se má dobře.
Bydleli na druhém konci města. Překvapilo mě, že mě poprosil, abych nepřijela autem, protože u nich se špatně parkuje. Tak jsem jela tramvají a pak ještě kus pěšky. Už cestou jsem si všimla, že čtvrť působí trochu unaveně. Zdi domů posprejované, chodníky popraskané a v oknech staré záclony, co snad ještě pamatovaly devadesátky. Paneláky nalepené na sobě, malé balkony, které sotva pojmou dvě židle.
Když jsem zaklepala na dveře, otevřela mi jeho žena. Milá, ale trochu nervózní. Uvnitř bylo čisto, útulno, ale všechno působilo skromně. Nábytek, který už měl něco za sebou. Dětské hračky pečlivě naskládané v krabicích. Kuchyň s pár odloženými talíři, které zřejmě nestačili umýt před příchodem hostů. Voněl guláš a domácí koláč. Byla tam jejich malá dcera, asi sedmiletá. V ruce držela pastelku a pořád něco malovala.
Oslava byla příjemná a nenucená. Malý byt byl naplněný smíchem a lidmi. Překvapilo mě ale, jak bylo všechno… rozpočítané. Každá láhev pití, každá miska brambůrek, všechno jako by mělo svoje místo, množství, limit. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem zaslechla jejich konverzaci u kuchyňské linky.
Jeho žena držela dvě balení džusu v ruce. Jeden pomerančový, druhý jablečný. Položila je vedle sebe a řekla, že si musí nechat jedno balení na příští týden, protože teď už nemůžou brát nic z rozpočtu na potraviny. Vzápětí přepočítala brambory na salát, který plánovala dělat druhý den, a pak si šeptem poznamenala, že pokud dneska sní hosté moc chleba, bude muset vzít na pondělí děti jinou cestou, protože nebude mít na rohlíky.
Stála jsem kousek od nich. Snažila jsem se dělat, že něco hledám v kabelce, ale ve skutečnosti jsem poslouchala každé jejich slovo. Najednou mi došlo, že všechno, co pro mě bylo samozřejmé, oni musí plánovat na koruny.
A pak přišel moment, který mnou úplně pohnul.
Do kuchyně přišla jejich dcera. Ta malá holčička s pastelkami. Chtěla, aby jí maminka pomohla vystřihnout obrázek, který nakreslila. Její matka se na ni usmála, udělala to a mezi řečí jí tiše připomněla, že zítra nepůjdou na zmrzlinu, protože už tenhle měsíc nemají peníze. Holčička jen přikývla. Bez odporu. Bez smutku. Jako by to byla úplně běžná věta.
V ten okamžik jsem pochopila, proč kolega chodí všude pěšky. V práci jsme to brali jako jeho zvláštnůstku. Někteří si dělali legraci. Já nikdy, ale přiznám se, že jsem tomu taky nepřikládala žádný význam. Nikdo z nás netušil, že dává přednost pěší cestě ne proto, že by byl sportovec, ale proto, že prostě nemá na jízdné. Že tramvajenka je pro ně zbytečný luxus. Že když jde pěšky, ušetří těch pár desítek korun, které pak mohou použít na večeři nebo oblečení pro dceru.
Během večera jsem si uvědomovala jednu věc za druhou. Jak kolega odmítá obědy s námi v restauraci. Jak si nosí svačiny v krabičkách a nikdy si nic nekoupí v kantýně. Jak vždycky odpovídá, že všechno má, i když jsme mu nabízeli, že mu objednáme něco navíc. Nikdy nechtěl nic navíc. Protože nemohl.
Když jsem odcházela domů, doprovodil mě ke dveřím. Usmál se a znovu poděkoval, že jsem přišla. Řekl, že to pro ně hodně znamená, že se jim povedlo udělat hezký večer, i když to nebylo nic velkého. Odpověděla jsem mu, že to bylo krásné, protože bylo. Skromné, ale upřímné. Oslava, kde nebylo nic přehrávaného.
Když jsem zamířila k zastávce tramvaje, rozhližela jsem se kolem a měla jsem v hlavě jedinou myšlenku. Jak málo toho někdy víme o lidech, které potkáváme každý den. Jak snadné je někoho soudně zaškatulkovat, aniž bychom tušili, co řeší doma. A jak se stovky drobných rozhodnutí, která vůbec nepostřehneme, mohou stát otázkou samotného přežití.
Od té doby už se na kolegu nedívám stejně. Ne s lítostí, to ne. Spíš s respektem. Vím, že každý krok, který udělá pěšky, není volba, ale nutnost. A já jsem si tehdy cestou domů uvědomila, kolik věcí považuji za samozřejmé. A kolik lidí okolo mě nemůže.
