Článek
Napsala mi po delší době zprávu, že bychom si mohli sednout, pokecat, že toho má hodně a potřebuje „vypadnout mezi lidi“. Řekl jsem si proč ne. Mám ji rád. Máme za sebou pár let přátelství, několikrát jsme si navzájem vybrečeli rameno, známe svoje trable, partnery, ambice i pády. Prostě ten typ přátelství, co se nezmění, i když se půl roku nevidíte. Aspoň jsem si to myslel.
Přišel jsem na místo s pár minutami zpoždění, ona už seděla na zahrádce, objednané víno před sebou. Usmála se, zvedla sklenku a řekla „Na přežití týdne!“. A pak to začalo. Jako kdyby někdo pustil ventil. Téměř dvě hodiny mluvila. Ne přeháním. Ne že bych to snad chtěl měřit. Ale v jednu chvíli jsem si fakt uvědomil, že jsem ještě neřekl ani jednu celou větu.
Dozvěděl jsem se o jejím šéfovi, co je „úplně mimo“, o jejím bývalém, který jí pořád píše, o holce z práce, co si půjčuje její věci bez zeptání, o mamince, která ji dusí otázkami, kdy už si někoho najde. Do toho chaos kolem hypotéky, problémy s pletí, divná ženská v tramvaji a že její terapeutka je asi taky trochu divná, protože prý mlčí moc dlouho a ona pak neví, co má říkat. Chtěl jsem se párkrát připojit, fakt jsem se snažil. Vložit se do hovoru, nějak ji podpořit, třeba i něco říct o sobě. Ale nebyl tam prostor. Pokaždé, když jsem se nadechl, to vyznělo jako chyba v rytmu. Tohle byl její monolog, její scénka, její malý soukromý kabaret frustrací a poznámek, a já měl být ten tichý posluchač, co pokyvuje a občas přitaká.
Neříkám, že to bylo úplně špatné. Znám ji. Vím, že to občas potřebuje. Ale když vám někdo dvakrát za večer řekne „díky, že mě posloucháš, já fakt nevím, co bych bez tebe dělala“ a vy přitom jen mlčíte, protože mluvit není kde, začne to trochu šimrat. Ne v hlavě. Tam tomu ještě rozumím. Ale někde uvnitř, v té části, která ti říká – hele, počkej, a co ty? Ty jsi taky člověk. Taky máš svoje. Taky by ses rád někdy svěřil, ne?
A pak přišel účet. Dva vinné střiky a nějaké tapas. Servírka přistála s účtenkou uprostřed stolu, jako by ani nevěděla, komu ji dát. Ani na vteřinu neukázala nějaký směr. A moje kamarádka? Bez mrknutí oka řekla: „Já si teď nemůžu moc vyskakovat, mám fakt napnutý rozpočet. Mohla bych ti to pak někdy přeposlat?“ A já, jak už jsem měl v sobě dvě skleničky a trochu pocitu, že přece nejsem srab, jsem jen kývnul a zaplatil to celé.
Po cestě domů jsem si kladl otázku, co se to vlastně stalo. Nešlo o ty peníze. Šlo o ten princip. O to, že jsem tam vlastně vůbec nebyl jako plnohodnotný člověk, ale spíš jako kulisa. A že když došlo na placení, očekávalo se, že to tak nějak „vezmu na sebe“. Jako by to bylo součástí balíčku. Když už posloucháš, můžeš to taky zaplatit, ne?
Možná si teď někdo řekne, že to přeháním. Že to bylo jedno víno, že možná měla fakt těžký týden, že přece přátelství je i o tom, že se někdy dává víc než bere. Jasně, to všechno vím. Ale tady nejde o tu jednu situaci. Jde o vzorec. O to, že se čím dál častěji ocitám v rolích, kde mě lidi vnímají jen jako zdroj. Někdo, kdo si všechno vyslechne, přitaká, nezatěžuje, nekomplikuje, zaplatí. A přitom si ani nevšimnou, že i já mám svoje hranice.
Zkoušel jsem o tom s pár lidmi mluvit. Někteří se zasmáli. Prý „vítej v ženským světě“. Jiní pokrčili rameny – „tak příště prostě nic neplať“. Ale o to přece nejde. Nejsem lakomec. Nejsem ani nějaká oběť. Jen si víc a víc všímám, jak snadno lidi zapomenou na rovnováhu. Jak často se používá slovo „kamarádství“ jako výmluva pro jednostrannost. A jak málo jsme někdy ochotni se fakt zastavit a podívat se, co se v tom druhém odehrává.
Dneska už bych to asi udělal jinak. Neutekl bych, to ne. Ale možná bych se v jednu chvíli zvedl, zasmál se a řekl: „Hele, jestli chceš monolog, můžeš mi to poslat hlasovkou. Tady jsme přece dva.“ A možná bych i tu účtenku roztrhl napůl a podal jí jednu. Ne jako pomstu. Ale jako připomenutí, že vztahy, i ty kamarádské, mají fungovat obousměrně.
Nejvíc mě ale stejně mrzí, že jsem se druhý den neozval. Ne proto, že bych měl. Ale protože jsem cítil, že by to stejně k ničemu nebylo. A možná i proto, že už jsem neměl chuť dál hrát roli, kterou si někdo napsal bez mého souhlasu.
Nevím, jak moc je tohle běžné. Možná jsem měl jen smůlu. Anebo se to děje častěji, než si připouštíme. Ale od té doby víc přemýšlím, koho do svého prostoru pouštím. A kdo z něj jen bere, aniž by si všiml, že i já mám svůj stůl, svoje víno a svůj hlas, který nechce být jen tichým ozvěnou cizích slov.
A možná to je celé v pořádku. Možná jsme si prostě každý ten večer přišli pro něco jiného. Ona pro úlevu. Já pro rozhovor. Jen jeden z nás odešel s pocitem, že dostal, co chtěl. A druhý zaplatil.
