Článek
On si tam chodí rád sednout s kamarády, prý je to „cool místo“, tak jsem si říkala, že by bylo fajn zajít jednou spolu. Matka a syn. Dát si dort, popovídat si, utužit vztah. Jenže místo idylky přišla docela studená sprcha. Pro oba. Doma se o penězích moc nebavíme. Ne že bych se tomu vyhýbala, ale jak je syn v pubertě, většinu rozhovorů odbývá jedním slovem. Jíst, spát, telefon to je teď jeho denní režim.
Když něco potřebuje, řekne si. Když něco nepotřebuje, řekne to taky. Ale o tom, kolik co stojí, jaké máme výdaje a že na účtu nejsou nekonečné prostředky o tom se moc nebavíme. Možná je to chyba. Možná jsem ho měla dřív konfrontovat s realitou. Jenže člověk má pocit, že když dítěti něco koupí nebo zaplatí, tak je to normální. Prostě matka. Dává. Poskytuje. Neřeší.
Jenže když jsme si teď sedli do kavárny a přišel číšník, začalo to být zajímavé. Syn si objednal dort, limonádu, k tomu ještě jeden dort „na později“ a nakonec z něj vypadlo, že by si dal i nějaké slané tousty, protože má hlad. Říkala jsem si, že je to v pohodě. Roste, má velký apetit. Ale někde vzadu v hlavě už mi blikala kontrolka, kolik to asi bude stát. Já si dala jedno malé kafe, to bylo všechno. Nepřišli jsme se přece přecpat, ale popovídat. On si to ovšem vyložil po svém. Kavárna rovná se vše co můžete sníst za máminy peníze.
Po jídle jsme chvíli seděli, mluvili o ničem a zároveň o všem. Škola, známky, TikTok, prý se tam zase někdo zesměšnil a má z toho ostudu. Klasická konverzace dnešní generace. A pak přišel účet. Číšník ho položil na stůl, popřál hezký den a odešel. A já jsem udělala věc, která synovi naprosto zkazila náladu. Posunula jsem účet k němu a řekla mu, ať to zaplatí. Nevěřícně se na mě podíval. Myslel si, že si dělám legraci. Ale já se nesmála.
„Máš u sebe peníze?“ zeptala jsem se. „Jo, ale proč bych to měl platit já?“ odsekl. A já na to jen: „Protože jsi snědl dvě porce jídla, vypil dvě limonády a sedíš tu, jako by ti svět ležel u nohou. Tak jen ať víš, kolik tohle všechno stojí. Zaplať to.“
Měla jsem pocit, že mu právě spadl svět. Po chvíli přehazování účtu tam a zpátky, kterou číšník pozoroval se zjevnou znuděností, vytáhl z peněženky dvě bankovky, hodil je na stůl a beze slova vstal. Nepoděkoval, neřekl ani slovo, nepočkal na drobné, prostě odešel ven. Já dopila kafe a šla za ním.
Celou cestu domů mlčel. Když jsme došli domů, zmizel v pokoji a práskl za sebou dveřmi. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem věděla, že to bylo potřeba. Až do teď žil v iluzi, že všechno má, kdykoli si řekne. Že peníze jsou věc, kterou matka vždycky má. Ale ono to tak není. A už dlouho není.
Druhý den se se mnou skoro nebavil. Mlčel, neodpovídal, dělal, že mě nevidí. Večer si sedl k večeři, ale neřekl ani „dobrou chuť“. Věděla jsem, že to pro něj byla facka. Ne fyzická, ale mentální. Možná první setkání s realitou. Možná trochu tvrdé. Ale jak jinak mu to říct?
Věta „peníze nerostou na stromech“ je pro něj zatím jen fráze. Něco, co slýchá z filmů nebo od učitelky. Až když sáhl do vlastní peněženky a přišel o několik stovek, teprve tehdy ho to zabolelo. Ne že by neměl z čeho, ale měl je schované „na něco jiného“. No jo, jenže život si nevybírá. Někdy si holt místo tenisek zaplatíš tousty a dort.
Nevím, jestli jsme si tímhle zážitkem něco předali. Jestli si z toho něco odnesl. Jestli mi to někdy odpustí. Ale vím jedno, že jsem neudělala nic špatného. Že jsem jen ukázala svému dítěti, jak vypadá skutečný svět. A možná, jen možná, si příště rozmyslí, co si objedná. Nebo si alespoň všimne, že každá sklenice limonády, každý dort a každé pohodlné posezení u stolu něco stojí. A že není samozřejmé, že mu to někdo druhý vždycky zaplatí.
