Článek
Všechno to začalo jedním obyčejným dopisem. Hnědá obálka s modrým pruhem - už ten pohled ve mně vyvolal mírnou úzkost. Otevřel jsem ji a našel uvnitř výzvu k zaplacení pokuty ve výši 1200 korun za to, že jsem neodevzdal včas daňové přiznání. Problém byl v tom, že jsem si byl naprosto jistý, že jsem ho podal včas. Dokonce jsem si to poznamenal do kalendáře a měl jsem i potvrzení o podání.
Nejdřív jsem chtěl zaplatit a mít to z krku. Manželka mi vždycky říká, že můj čas stojí víc než ty peníze, které bych ušetřil dohadováním. Ale něco ve mně se tentokrát vzepřelo. Možná to bylo tím, že zrovna končil náročný projekt v práci, možná tím, že jsem den předtím četl knihu o asertivitě. Každopádně jsem se rozhodl, že se pokusím tu pokutu rozporovat.
Následující den jsem si vzal v práci volno a vydal se na finanční úřad. Fronta byla dlouhá, jako vždycky. Lidé postávali s rezignovanými výrazy, někteří zírali do mobilů, jiní do prázdna. Po čtyřiceti minutách čekání jsem se konečně dostal k přepážce číslo sedm.
„Dobrý den, přišel jsem ohledně této pokuty,“ řekl jsem a položil dopis na přepážku. „Myslím, že došlo k omylu. Daňové přiznání jsem podal včas, mám tady i potvrzení.“
Úřednice, žena kolem padesátky s pečlivě upravenými blond vlasy a brýlemi na řetízku, si vzala můj dopis a začala ťukat do počítače. Její obličej byl naprosto bez výrazu, jako by se za ta léta naučila skrývat jakékoli emoce.
„Podle systému jste podal přiznání o tři dny později,“ řekla po chvíli, aniž by zvedla oči od monitoru. „Pokuta je tedy oprávněná.“
Vytáhl jsem z tašky potvrzení o podání a položil ho před ni. „Ale tady je jasně vidět datum, které je v termínu.“
Sotva se na něj podívala. „To může být, ale v systému je jiné datum. Můžete si za to sám, měl jste si pohlídat, jestli bylo přiznání skutečně zaregistrováno v systému.“
Cítil jsem, jak ve mně začíná bublat vztek. Tohle přece není moje chyba! Podal jsem přiznání včas, mám na to důkaz, a ona se mnou mluví, jako bych byl nějaký neposlušný školák.
„Promiňte, ale to nedává smysl,“ namítl jsem, stále ještě klidným hlasem. „Jak si mám pohlídat, co je nebo není ve vašem systému? Od toho je přece to potvrzení, které mi vydáváte.“
„Pan kolega, který přiznání přebíral, ho asi zapomněl ten den zanést do spisů,“ odpověděla s náznakem podrážděnosti. „Ale to je interní záležitost úřadu. Faktem zůstává, že podle systému jste podal přiznání pozdě.“
V tu chvíli jsem pochopil, že dochází ke klasickému přehazování zodpovědnosti. Přestože chyba byla evidentně na jejich straně, očekávali, že ji přijmu jako svou vlastní a zaplatím pokutu.
„Můžu mluvit s vaším nadřízeným?“ zeptal jsem se. Přesně tohle jsem nikdy předtím neudělal. Vždycky jsem raději ustoupil, než abych vyvolával konflikty. Ale teď už nešlo jenom o peníze. Šlo o princip.
Úřednice protočila oči způsobem, který jasně říkal „další potížista“. „Moment,“ řekla chladně a odešla kamsi do zázemí.
Po několika minutách se vrátila s mužem v obleku, který vypadal unaveně, ale profesionálně. Představil se jako vedoucí oddělení a zeptal se, v čem je problém.
Vysvětlil jsem mu situaci, ukázal potvrzení a zdůraznil, že jsem splnil všechny své povinnosti včas. Vzal si moje potvrzení, podíval se na něj a potom do počítače.
„Ano, vidím tady nesrovnalost,“ řekl po chvíli. „Datum přijetí na potvrzení a datum v systému se skutečně liší. Budeme muset prověřit, co se stalo.“
V tu chvíli jsem cítil obrovskou úlevu. Konečně někdo, kdo byl ochoten připustit, že chyba mohla být na jejich straně.
„Pokutu samozřejmě rušíme,“ dodal a začal vyplňovat nějaký formulář. „Omlouváme se za nepříjemnosti.“
Když jsem odcházel z úřadu, cítil jsem zvláštní směs uspokojení a hořkosti. Uspokojení z toho, že jsem se postavil za sebe a dosáhl spravedlnosti. Hořkost z toho, kolik času a energie mě to stálo - a kolik lidí asi podobnou pokutu prostě zaplatí, protože nemají čas nebo odvahu se hádat.
Cestou domů jsem přemýšlel, kolik drobných nespravedlností denně přijímáme jen proto, že je jednodušší ustoupit než bojovat. A možná právě proto některé systémy fungují tak, jak fungují - spoléhají na naši ochotu jít cestou nejmenšího odporu.
Od té doby si dávám pozor na každé potvrzení a dokumentuji si všechno, co se týká úřadů. Ne proto, že bych chtěl být nepříjemný puntičkář, ale proto, že jsem pochopil, jak důležité je stát si za svými právy. A když mi někdo řekne „můžete si za to sám“, dvakrát si rozmyslím, jestli to tak skutečně je.
