Článek
V práci jsem byla už pátým rokem. Začínala jsem jako obyčejná asistentka, která dělala všechno od psaní e-mailů po vaření kávy. Postupně jsem se vypracovala, brala na sebe víc úkolů a byla ta, na kterou se všichni mohli spolehnout. Když se něco pokazilo, zůstala jsem v kanceláři i po pracovní době. Když bylo potřeba, vzala jsem za kolegy směnu. A když bylo nutné, ustoupila jsem, i když jsem s rozhodnutím nesouhlasila.
Letos se uvolnilo místo vedoucího týmu. Moje jméno zaznívalo na poradách, šéf mi několikrát naznačil, že jsem favoritka. Mluvilo se o tom, že se to „už brzy potvrdí“. Upřímně, byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že všechno to úsilí konečně dává smysl.
Měla jsem připravený plán, jak tým vést. Chtěla jsem zavést lepší systém práce, víc férovosti a prostoru pro nové nápady. Věřila jsem, že to bude nová kapitola. Když mě šéf zavolal do kanceláře, cítila jsem, jak mi buší srdce. Čekala jsem gratulaci.
Jenže místo toho mi oznámil, že pozici získala Klára. Nová kolegyně, která byla ve firmě sotva půl roku. Na první pohled milá, společenská, vždy perfektně upravená. Ale taky ta, která si se šéfem povídala o všem možném, zatímco my ostatní jsme se lopotili s uzávěrkami. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem seděla a poslouchala, jak mi šéf vysvětluje, že „potřebujeme do vedení svěží vítr“ a že „Klára přináší nový pohled“. Prý mám být ráda, že zůstávám důležitou součástí týmu. Ta věta mě bolela snad víc než samotné odmítnutí.
Z kanceláře jsem odcházela s prázdným pohledem. Všichni se na mě dívali, jako by čekali, že se zhroutím. A já měla chuť zmizet. Ne proto, že bych jí to nepřála, ale protože jsem cítila strašlivou nespravedlnost. Chtěla jsem si v práci vydobýt respekt, ne sympatie.
Další týdny byly těžké. Klára se stala mojí nadřízenou. A i když se snažila chovat mile, bylo vidět, že o práci toho moc neví. Dělala chyby, které jsem po ní potichu opravovala, protože jsem nechtěla, aby oddělení padlo. Šéf ji přitom chválil na každé poradě.
Začala jsem přemýšlet, jestli vůbec má smysl se snažit. Jestli svět funguje tak, že vyhrává ten, kdo umí mluvit, smát se na správné lidi a tvářit se sebevědomě, zatímco ostatní drží firmu nad vodou. Když jsem viděla, jak se kolem ní točí, bylo mi z toho fyzicky špatně.
Po pár měsících jsem si všimla, že se mi pracuje jinak. Už jsem nebyla ta, která běží pro každého. Dělala jsem si svou práci, poctivě, ale bez naděje na uznání. A pak jsem si uvědomila, že tohle není prostředí, kde chci zestárnout.
Začala jsem hledat nové možnosti. Ne z uraženosti, ale z potřeby posunout se tam, kde se poctivost bere jako výhoda, ne slabost. Napsala jsem pár životopisů, dala o sobě vědět známým. Po čase se ozvala menší firma z Brna, kde hledali člověka přesně s mými zkušenostmi. Nabídli mi férové podmínky i možnost růstu.
Když jsem dala výpověď, šéf byl překvapený. Ptal se, proč odcházím, a nabídl mi vyšší plat. Ale to nebylo o penězích. Řekla jsem mu, že potřebuju být někde, kde se úspěch měří podle práce, ne podle vztahů. Vypadal, že nerozumí. A možná ani nechtěl.
Dnes pracuju v novém týmu, kde si lidé váží jeden druhého. Klára mi občas napíše, že jí chybím. Ale já vím, že jsem udělala dobře. Ten pád mě sice bolel, ale zároveň mě naučil, že některé prohry jsou jen přechodnou zastávkou k lepšímu místu.
Dřív jsem si myslela, že spravedlnost ve firmách existuje. Že když člověk maká, dřív nebo později to někdo ocení. Dnes už vím, že to tak být nemusí. Že někdy dostane šanci ten, kdo si o ni prostě umí říct, nebo ví, kde se usmát.
Ale taky vím, že nemá cenu se kvůli tomu zlomit. Protože i když systém občas selže, vždycky je tu možnost jít dál a najít místo, kde si vás všimnou bez pozlátka. A právě tam se cítím konečně v klidu.
