Článek
Už při vstupu mě ale zarazilo, jak je tam ticho. Žádná fronta u klasických pokladen, jen řada samoobslužných terminálů a u nich postávající lidé, kteří vypadali podobně ztraceně jako já. Všude cedule, že platba probíhá pouze samoobslužně. Chvíli jsem stála a rozhlížela se, jestli jsem něco nepřehlédla. Nějakou obyčejnou pokladnu, člověka za pultem, kohokoli, kdo by mi řekl, co mám dělat.
Nedočkala jsem se. Tak jsem se zařadila k jedné z obrazovek a začala markovat. Nešlo mi to. Čtečka nereagovala, obrazovka se zasekla, váha hlásila chybu. Už tak jsem byla podrážděná a s každým pípnutím, které nepřišlo, se to ve mně víc hromadilo. Když jsem se rozhlédla po obsluze, všimla jsem si mladého prodavače opřeného o pult. Díval se do telefonu a působil, jako by byl někde úplně jinde.
Zvedla jsem ruku a snažila se na sebe upozornit. Přišel ke mně pomalu, bez spěchu, s výrazem, který ve mně vyvolal pocit, že ho obtěžuji. Řekla jsem mu, že mi to nejde, že terminál hlásí chybu. Podíval se na obrazovku, párkrát se dotkl displeje a pak pronesl větu, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho potom.
Že si to mám namarkovat sama, protože tady už normální pokladny nejsou. Řekl to klidně, skoro znuděně, jako by mi vysvětloval samozřejmost. Jenže způsob, jakým to zaznělo, ve mně něco zlomil. Nebyla v tom ochota pomoct, jen lehké povýšení. Jako bych byla pomalá, neschopná, nepatřičná.
Najednou jsem si připadala hloupě. Jako někdo, kdo zaspal dobu. Přitom mi není osmdesát, s technologiemi pracuju denně. Ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se po mně chce něco navíc. Nejen nakoupit, ale zároveň suplovat práci, která dřív patřila někomu jinému. A ještě se u toho tvářit, že je to normální.
Chtěla jsem mu říct, že jsem nepřišla do obchodu pracovat. Že jsem zákazník, ne brigádník. Že si nechci připadat, jako bych obtěžovala, když potřebuju pomoct. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se nadechla, vzala si tašku a pokračovala v markování, zatímco on odešel zpátky ke svému telefonu.
Celou dobu jsem cítila, jak se ve mně míchá vztek a bezmoc. Nešlo o tu jednu větu. Šlo o pocit, že se svět nenápadně mění a že my ostatní se máme přizpůsobit, aniž by se nás někdo ptal, jestli chceme. Že služby mizí, ale ceny zůstávají. Že místo lidského kontaktu dostáváme obrazovku a návod.
Když jsem odcházela, všimla jsem si starší paní u vedlejšího terminálu. Stála tam bezradně, v ruce jogurt a v očích nejistotu. Nikdo si jí nevšímal. Ten samý prodavač, který mě odbyl, ji minul bez pohledu. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Pokud jsem se cítila nepříjemně já, co teprve ona.
Venku jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Nákup jsem měla, ale dobrý pocit ne. Přemýšlela jsem, kam jsme se to dostali. Kdy se z obyčejného obchodu stalo místo, kde musíte obstát v malém testu samostatnosti. Kde chyba není v systému, ale ve vás.
Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem mlčela. Že jsem si nechala něco, co mi bylo nepříjemné, líbit. Že jsem neřekla nahlas, že mi ten přístup vadí. Možná by to nic nezměnilo. Možná by se ten kluk jen ušklíbl. Ale aspoň bych neměla pocit, že jsem zase ustoupila.
Cestou domů jsem si uvědomila, že nejde jen o samoobslužné pokladny. Jde o to, jak spolu mluvíme. Jak rychle se vytrácí trpělivost a obyčejná lidskost. Jak snadno se z zákazníka stane obtíž a z pomoci výjimka.
Možná jsem přecitlivělá. Možná je to prostě doba. Ale v ten den jsem si z obchodu neodnesla jen nákup. Odnesla jsem si pocit, že být člověkem v běžné situaci začíná být problém. A že někdy stačí jedna věta, aby vám pokazila celý den.
