Článek
Dělám to automaticky, skoro bez přemýšlení. Vánoce u nás nikdy nebyly o dokonalosti, spíš o pocitu, že se doma něco mění, že se zpomalí čas a aspoň na chvíli se všechno ztiší. Syn seděl na koberci a pozoroval mě. Nehrál si, nekoukal do telefonu, jen se díval, jak postupně zaplňuju byt drobnými symboly zimy a svátků. V jednu chvíli se zvedl, vzal do ruky dřevěného anděla, kterého máme už roky, a úplně vážně se zeptal, proč vlastně neděláme Vánoce tak, jak to mají ostatní.
Zarazila jsem se. Ne proto, že by to byla nepříjemná otázka, ale protože mě upřímně zaskočila. Zeptala jsem se ho, jak to myslí. Chvíli přemýšlel a pak začal vyjmenovávat věci, které slyší ve škole. Velký stromek až ke stropu, nové ozdoby každý rok, tematická výzdoba sladěná do jedné barvy, adventní kalendáře plné hraček, vánoční pyžama, hory dárků pod stromkem. A pak se na mě podíval a dodal, že u nás je to vždycky tak nějak jinak.
Sedla jsem si vedle něj a chvíli jsme mlčeli. V hlavě se mi promítaly všechny ty roky, kdy jsem se snažila Vánoce udělat po svém. Bez tlaku, bez přehnaných očekávání, bez stresu. Nikdy jsem nechtěla soutěžit s obrázky z katalogů ani s dokonalými obýváky z internetu. Vždycky jsem měla pocit, že Vánoce se nedají koupit ani naaranžovat, že buď jsou, nebo nejsou.
Řekla jsem mu, že to doma děláme jinak, protože jsme jiní. Protože pro mě Vánoce nejsou o tom, kolik toho máme, ale jak spolu jsme. Vyprávěla jsem mu o svém dětství, o tom, že jsme měli málo věcí, ale hodně času. Že jsme pekli cukroví spolu, i když nebylo dokonalé. Že jsme se těšili na obyčejné dárky, protože měly příběh. Že stromek nebyl nikdy souměrný, ale byl náš.
Poslouchal mě pozorně, ale viděla jsem, že to v něm pracuje. Dnešní děti vyrůstají ve světě, kde se všechno porovnává. Kde je normální mít víc, lepší, novější. Kde se i Vánoce mění v projekt, který se musí stihnout, nafotit a ideálně sdílet. A já si v tu chvíli uvědomila, že i když jsem si myslela, že ho před tímhle světem trochu chráním, stejně si ho nosí domů s sebou.
Když jsem znovu začala věšet světýlka, řekl mi, že se mu ale vlastně líbí, že u nás nejsou Vánoce stejné jako u ostatních. Že má rád, když večer zhasneme a rozsvítí se jen lampičky. Že ho baví, že každý rok vytahujeme stejné ozdoby a že si pamatuje, odkud která je. Že má pocit, že náš byt v prosinci voní jinak než jinde.
Ta poznámka mi došla až později. Když jsem večer uklízela zbytky papíru a rovnávala ozdoby na poličku, došlo mi, že jsme si doma vytvořili vlastní tradice, aniž bychom si to uvědomovali. Ne proto, že bychom chtěli být originální, ale proto, že jsme si dovolili dělat věci po svém. Bez návodu, bez srovnávání.
Uvědomila jsem si taky, jak snadno člověk začne pochybovat. Jak stačí jedna dětská otázka a v hlavě se rozjede kolotoč. Nedělám to špatně. Neochuzuji ho o něco. Neměla bych se víc snažit. Nepřidat ještě něco navíc. A jak těžké je v tomhle období odolat pocitu, že bychom měli víc dávat, víc chystat, víc dokazovat.
Ten večer jsem pochopila, že možná to nejdůležitější, co můžeme dětem dát, není dokonalá výzdoba ani splněné seznamy přání. Ale jistotu, že domov není výkladní skříň. Že je to místo, kde se věci dělají s citem, ne podle trendů. Místo, kde se člověk nemusí přizpůsobovat cizím představám o štěstí.
Syn mi pomohl zapnout poslední řetěz světýlek a řekl, že se těší na Vánoce. Ne kvůli dárkům, ale protože budeme spolu doma. Usmála jsem se a do očí se mi na chvíli nahrnuly slzy. Ne ty dojemné z reklam, ale ty tiché, vděčné.
Možná opravdu děláme Vánoce úplně jinak. A možná je to tak správně.
