Článek
V noci jsme se budili vyčerpaní, ráno sotva stáli na nohou. A tak přišlo rozhodnutí, které se tehdy zdálo logické. Najmout chůvu. Chtěla jsem, aby to byla zkušená žena, která zvládne miminko i starší dceru, aby byla milá, empatická a uměla si poradit.
Našla jsem ji přes doporučení známé. Sympatická, klidná, působila dojmem, že přesně ví, co dělá. Mluvila česky jen lámaně, ale děti si ji okamžitě oblíbily. Byla s námi každý den, od rána do večera, a já jsem měla poprvé po dlouhé době pocit, že zase dýchám.
Platili jsme ji víc, než bychom si mohli dovolit, ale říkali jsme si, že za klid a pomoc to stojí. Byla spolehlivá, nikdy si nestěžovala, všechno zvládala s úsměvem. I já si ji oblíbila. Sedávaly jsme po večerech u čaje a povídaly si o životě, o její rodině, která zůstala v cizině, o dětech, které prý neviděla celé roky. Bylo mi jí upřímně líto.
Můj muž zpočátku o chůvě mluvil s respektem, byl rád, že nám pomáhá. Často ji vozil domů po směně, někdy si spolu i povídali, když jsem uspávala mladšího. Neviděla jsem na tom nic zvláštního. Když člověk tráví tolik času v jednom domě, vztahy se prostě sblíží. Jenže pak jsem si všimla, že je mezi nimi něco jinak.
Začal o ní mluvit častěji, až příliš často. Ptal se, jestli má co jíst, jestli nepotřebuje volno, jestli bych jí neměla přidat. Všechno se to tvářilo jako starostlivost, ale mně to začalo vrtat hlavou. Když jsem mu to jednou mezi řečí zmínila, zasmál se, že jsem žárlivá a unavená. Jenže ten smích byl jiný. Umělý.
Vztah se mezi námi začal pomalu rozpadat. Nebylo to ze dne na den. Jen jsme spolu mluvili čím dál míň. On se zdržoval déle v práci, já jsem se topila v péči o děti a snažila se nepřemýšlet. Jenže večer, když usnuly, jsem seděla v prázdné kuchyni a v hlavě mi běželo, že se nám něco ztrácí.
Jednou večer jsem přišla domů dřív. Chůva s mužem seděli v obýváku. Smáli se, pili víno. Můj hrnek byl ještě na stole, ale už k němu nikdo nesahal. Neřekli mi nic. Já taky ne. Jen jsem popřála dobrou noc a odešla s pocitem, že v tom domě už nejsem doma.
O pár dní později mi chůva oznámila, že odjíždí. Prý našla práci jinde, prý se chce posunout dál. Děti plakaly, já taky. Byla součástí naší rodiny, alespoň jsem si to myslela. Manžel byl zvláštně klidný. Pomáhal jí s kufry, dokonce ji odvezl na nádraží. Večer mi řekl, že bychom měli chvilku být sami, že nám to prospěje.
Trvalo mi týdny, než jsem zjistila pravdu. Že neodjela pracovat. Že odjela s ním. Spolu. Odejít z našeho domu, z našeho života, zanechat mě s dětmi to dokázal tak tiše, že jsem to ani nestihla postřehnout.
První týdny byly hrozné. Děti se ptaly, kde je táta, já se snažila být silná. Nešlo to. Byla jsem vyčerpaná, zlomená, naštvaná. A taky zahanbená. Jak jsem to mohla nevidět? Jak jsem mohla pustit do domu ženu, která mi rozbila rodinu?
Lidé kolem mě měli plno rad, jak se z toho dostat. Jenže žádná rada nepomůže, když se vám zhroutí svět. Když ráno vstáváte a nevíte, kde vůbec začít. V noci jsem sedávala u postýlky mladšího syna a přemýšlela, jestli někdy přijde den, kdy to přestane bolet.
Uběhl rok. Pořád jsme sami, ale už to není prázdnota. Děti rostou, já pracuju, snažím se žít. Neodpustila jsem ani jemu, ani jí, ale naučila jsem se, že někdy člověk musí projít zradou, aby pochopil vlastní sílu.
Když se ohlédnu, nevidím jen bolest. Vidím i to, jak jsem se zvedla. Jak jsem se naučila zvládat všechno sama. A jak málo toho vlastně potřebuju, abych byla v klidu. Trochu ticha, děti, co se smějí, a klidné ráno bez strachu, co zase přijde.
Můj manžel mi už nevolá. Naposledy jsem o něm slyšela, že žije někde na jihu, že pracuje v restauraci a že se mu nedaří. Chůva prý od něj odešla. Možná ho potkal stejný pocit ztráty, který kdysi nechal mně. Možná ne. Už to vlastně nechci vědět.
Důležité je, že my tady žijeme dál. A že už nikdy nikomu nedám klíče od domu, dokud si nebudu jistá, že si je zaslouží.
