Článek
A přiznávám, lákala mě i představa, že konečně poznám, co tolik lidí na tom polském pobřeží vidí. Všichni pořád říkají, jak je to tam levné, milé a přitom hezké. Jenže některé věci člověk nepochopí, dokud je nezažije na vlastní kůži.
Příjezd byl v pohodě. Menší hotel, tři hvězdičky, působilo to útulně. Personál sice odměřený, ale člověk si řekne – nejsou to kamarádi, mají toho dost, hlavně že je čisto. Pokoj malý, ale v normě. Moře kousek, počasí vyšlo, první dojem – jo, to bude fajn. Jenže pak přišla snídaně. A tam se začal dít kolotoč, který mě do konce pobytu nepřestal překvapovat.
Stůl se švédskými stoly byl sice bohatý, ale kolem něj stál personál jako u přísně hlídané vitríny. Když si někdo dal trochu víc než jeden rohlík a dva plátky sýra, začaly padat pohledy. Opravdu ty přísné, hodnotící, jako když se proviníš a ani nevíš čím. Jeden den jsem si nabrala pár koleček okurky a trošku vajíčkové pomazánky – a hned na mě přišla starší paní z personálu a upozornila mě, že „každý si mí vzít jen jeden kousek “. Nerozuměla jsem úplně, ale tón a gesta byly jasné. Víc si neberte. Je to na příděl.
Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Ale druhý den to bylo stejné. A třetí ještě horší. Když si jeden host vzal dva plátky šunky, slečna u bufetu ho upozornila, že se to nesmí. A ten člověk se opravdu omluvil. Jako kdyby udělal něco špatného. Jako kdyby tam nebyl host, ale školák, co si přidal zákusek bez dovolení. A pak přišla kontrola tašek. Ano, opravdu.
Po snídani stál u východu číšník a kontroloval, co si lidé nesou s sebou. Než se zvedli od stolu, už obcházel, jestli někdo nemá rohlík v ubrousku nebo jablko v batohu. Viděla jsem, jak jedné paní otevřeli látkovou tašku, kde měla banán, a musela ho nechat na místě. Prý si to nesmí odnést. Prý se nesmí „vynášet jídlo“. A to se nebavíme o luxusním hotelu, kde by se člověk bál, že ho někdo okrade o menu. Bavíme se o obyčejné snídani, kde si někdo chtěl vzít kus pečiva na pláž.
Každé ráno to bylo stejné. Přísná pravidla, obcházení stolů, dohled. Atmosféra jak ve školní jídelně, kde vám učitelka měří množství marmelády. Místo odpočinku stres. Místo příjemné dovolené pocit, že vás někdo sleduje. A začali jsme si toho všímat i jinde. Usměvavost personálu mizivá. Odpovědi strohé. Jakákoli odchylka od pravidel – třeba když si dítě chtělo přidat džus – byla problém. Nešlo o komunikaci. Šlo o přístup.
A já si začala říkat, kde se to vzalo. Kdy se stalo, že host je podezřelý. Že snídaně je polem min a že největším prohřeškem je přidaný jogurt. Nechci znít rozmazleně. Vím, že jsou lidé, kteří opravdu dokážou v hotelích nadělat paseku. Kteří si dělají svačiny na celý den, nosí si večeře v krabičkách a pak si stěžují, že jim chybí máslo. Ale tohle nebyl ten případ. Všichni kolem působili normálně. Starší páry, rodiny s dětmi. Nikdo si nebral přehnaně moc. Nikdo nic nerozhazoval. A přesto tam visel ten pocit, že každé sousto musí být obhájené.
Můj muž se tomu smál. Říkal, že aspoň zhubneme. Ale viděla jsem, že i jemu to začíná lézt na nervy. Nešlo o to jídlo. Šlo o tu atmosféru. O to, že člověk platí za pobyt, těší se na něj celý rok, a pak se tam cítí jako pod dohledem. Že si nemůže v klidu sednout a dát si to, na co má chuť. Protože někdo stojí za jeho zády a sleduje, kolik kostiček sýra zmizelo z talíře.
A taky mě to mrzelo. Protože Polsko jako země je krásné. Lidé v obchodech, v kavárnách, na pláži – všude jinde byli milí. Jen ten hotel fungoval jako nějaký přísný režim, kde důvěra neexistuje. A mně to připomnělo staré časy, kdy se všechno přidělovalo, kontrolovalo a přepočítávalo. Jenže tohle byla dovolená. Něco, co má být svobodné, uvolněné, příjemné. A ne hra na to, kdo přelstí bufet.
Po pár dnech jsme se smířili. Přestali jsme se snažit jíst v klidu a brali to jako bizarní zkušenost. Ale pocit ponížení ve mně zůstal. Ne kvůli jídlu. Ale kvůli tomu, jak se k nám chovali. Jak vám někdo dává najevo, že mu nevěří. Že s vámi nepočítá jako s partnerem, ale jako s někým, koho je třeba ohlídat. A tenhle pocit, to vám řeknu, vám dokáže pokazit celý den.
Odjížděli jsme dřív, než jsme původně plánovali. Ne kvůli počasí, ne kvůli pláži – ta byla krásná. Ale protože jsme se chtěli znovu nadechnout. V klidu. Bez pocitu viny za to, že si dáte dvě kolečka salámu. Dali jsme si poslední večer pivo na lavičce u majáku, dívali se na vlny a říkali si, že tohle si chceme zapamatovat. Ne ty pohledy u snídaně. Ne kontrolu tašek. Ne poznámky personálu.
Když jsme přijeli domů, ptali se známí, jaké to bylo. A já pořád váhám, co říct. Mám jim říct, že příroda krásná, moře teplé, ceny dobré? Nebo že atmosféra v hotelu byla jako na vojně? Možná obojí. Možná je to fér. Protože každá země má svá specifika. Ale slušnost a důvěra by měly být všude. Ne jen v letácích cestovek.
A tak mám po letošní dovolené zvláštní pocit. Ne, že bych Polsko zavrhla. Ale už si dvakrát rozmyslím, kam se ubytujeme. A hlavně – chci si znovu připomenout, že dovolená není o výběru destinace, ale o tom, jak se člověk cítí. A já se tam necítila vítaná. Cítila jsem se jako problém. A to je škoda. Protože stačilo málo – a mohla to být dovolená snů.
