Článek
Oba jsme tehdy věřili, že začínáme něco nového a že to zvládneme. Já měla práci v kavárně, on v IT firmě. Nic moc výplaty, ale stačilo nám to. Od začátku s námi ale tak trochu bydlela i jeho máma. A to doslova. Každý druhý den byla u nás. Přinesla buchty, polévku, nějaké nové utěrky, nebo jen tak přišla „na kus řeči“. Ze začátku mi to nevadilo, brala jsem to jako starostlivost. Jenže brzy jsem začala mít pocit, že chodí hlavně kvůli kontrole.
Všechno je špatně
Poznámky o tom, že takhle se ale maso nedělá. Nebo že ručníky se přece věší jinak. Že Tomáš má rád jiný prací prášek a že ona mu ho vždycky kupovala. Nebo že se moc nalíčím, když jdu do práce. Jednou mi dokonce vyžehlila košili, a pak mi „jen tak“ sdělila, že už dlouho neviděla tak zmačkaný šatník. A jestli vůbec někdy vytírám podlahu.
Když jsem o tom mluvila s Tomášem, smál se. Prý je prostě taková, mám ji nechat být. Ale mě to trápilo čím dál víc. Měla jsem pocit, že nemám žádné soukromí, že mi někdo chodí po bytě, přerovnává věci a v duchu mě hodnotí. Začala jsem být nervózní pokaždé, když se ozval zvonek.
Už jsem to nevydržela
Ten den přišla neohlášeně. Měla v ruce koláč a tašku s nákupem, prý nám to zase trochu doplní. Jenže já jsem zrovna seděla na gauči v teplákách, nevyspaná, po noční směně. A když jsem jí otevřela a ona se hned začala rozhlížet, co máme za nepořádek, něco ve mně prasklo.
Poprvé jsem jí řekla, že bych byla ráda, kdyby k nám teď chvíli nechodila. Že si potřebujeme s Tomášem vytvořit vlastní domov, vlastní rytmus. Že si vážím její pomoci, ale že se už necítím ve vlastním bytě dobře. Nepřijala to dobře.
Od té doby mám ticho
Dveře zabouchla beze slova. A od té chvíle je všechno jinak. Nejen že se neozvala, ale začali mi psát jeho sourozenci, sestřenice, dokonce i teta z Moravy. Prý jak si to představuju, že jeho máma se o něj celý život starala, a já ji teď vyhazuju. Že jsem nevděčná. A že jestli mám problém, měla bych se podívat sama na sebe, protože já nejsem zrovna dokonalá.
Tomáš se mě zastal, ale jen napůl. Řekl, že to možná mohlo být citlivěji podané. A že bych se měla pokusit o usmíření. Jenže jak se mám usmiřovat s někým, kdo si ani nepřipustí, že by mohl dělat něco špatně?
Zůstali jsme sami
Od té doby se nikdo z jeho rodiny neozval. Nechodí na návštěvy, nezvou nás na obědy. Na první pohled klid, ale uvnitř dusno. Tomáš se snaží tvářit, že je všechno v pořádku, ale vím, že ho to mrzí. Já se cítím provinile, i když vím, že jsem udělala správně.
Jenže přesto někdy pochybuju. Neměla jsem to ještě vydržet? Nebylo to příliš radikální? Vím, že rodinné vztahy jsou citlivé, ale co když tohle už bylo přes čáru?
Chtěla jsem jen klid
Myslela jsem si, že stačí říct slušně a jasně, co cítím. Ale místo porozumění přišel odpor. Nečekala jsem, že kvůli jedné větě přijdu o celou část rodiny. A i když se pořád snažím věřit, že to jednou přejde, nejsem si jistá. Možná jsem si právě nadobro zavřela dveře.
Je mi čtyřiadvacet a poprvé v životě řeším něco, co se nedá prostě vybrečet nebo zaspat. Všichni říkají, že vztahy jsou o kompromisech. Ale co když ten kompromis znamená, že už nikdy nebudeš mít doma klid?
Eva L., Plzeň
