Článek
Jela jsem tam s dobrým pocitem, protože jsem věřila, že když mě babička miluje, zvládne přijmout i člověka, který je pro mě důležitý. Jenže realita byla jiná. V jejím domě, kde jsem celé dětství hledala klid a pochopení, se najednou všechno změnilo. Stačilo pár minut a pochopila jsem, že jsem tuhle chvíli možná roky přeceňovala.
Když jsem Markovi navrhla, že bych mu ráda ukázala babičku, brala jsem to jako přirozený krok. Bydlí sama na konci malé vesnice a vždycky byla člověkem, ke kterému jsem se vracela, kdykoliv mi bylo těžko. Vyprávěla mi o tátovi, když jsem byla malá, pekla mi koláče a držela mě, když jsem nevěděla, co se sebou. Cítila jsem, že když pozná jeho, bude to jako dokončení kruhu. Člověk, kterého mám ráda, se potká s člověkem, který mě vychoval.
První napětí
Cesta probíhala v pohodě. Marek se usmíval, ptal se na ni, dokonce přivezl malou kytici. Když jsme zastavili před domem s modrou fasádou, ucítila jsem zvláštní chvění. Jako by se do mě najednou vrátila holka, která tu trávila prázdniny. Babička otevřela dveře skoro hned. Usmála se na mě tak jako kdysi, ale když se její oči přesunuly na Marka, úsměv se na okamžik zastavil. Mžik, možná dvě vteřiny, ale dost na to, aby mi zatrnulo v břiše.
Posadili jsme se ke stolu, dala nám čaj a koláč. Marek se snažil mluvit, ptal se na zahradu a pochválil obrázek na zdi. Jenže babička působila jinak než obvykle. Její ruce lehce klepaly o hrnek a měla ten přísný pohled, který jsem u ní viděla jen párkrát. Bylo ticho, které jsem z dětství nepamatovala.
Slova, která nás zaskočila
Když se Marek naklonil dopředu a řekl, že mě miluje a že se chceme brát, čekala jsem, že babička vstane, obejme nás nebo alespoň něco řekne. Místo toho se opřela o židli a zadívala se na něj způsobem, který mě bodnul do žaludku. Řekla, že některé věci přicházejí příliš rychle a že bych měla ještě počkat. Řekla to klidně, ale tvrdě. Bez náznaku radosti nebo zvědavosti. Její hlas zněl, jako by mě chtěla chránit přede mnou samotnou.
Ptala se Marka na rodinu, práci a plány do budoucna. Ale ne tím zvědavým způsobem, jakým se ptají babičky. Její otázky měly ostré hrany. Marek odpovídal slušně, ale viděla jsem, že ho to zraňuje. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se jí, co jí na něm vadí. Neodpověděla hned. Jen si povzdechla a položila ruku na stůl. Řekla, že mám celý život před sebou a že se bojí, abych to neudělala zbrkle. Jako by Marek byl chyba, která čeká, až ji udělám.
Cesta zpět bez slov
Domů jsme jeli skoro mlčky. Marek se držel volantem o něco pevněji a já se snažila najít slova, která by nám oběma ulevila. U babičky jsem cítila rozpaky, ale v autě se k nim přidala i vina. Měla jsem pocit, že jsem ho vystavila něčemu, co si nezasloužil. Babička byla vždycky oporou, ale tentokrát jsem nevěděla, jestli pro mě chtěla to nejlepší, nebo jen bojovala se strachem, že její malá holka opravdu dospěla.
Když jsme dorazili domů, Marek mě objal, ale v tom objetí bylo i něco nového. Možná pochybnost, možná bolest. Zeptal se, jestli to takhle bývá vždycky. Nevěděla jsem, co odpovědět. Babička měla pravdu v jediném. Život mám před sebou. Jen nevím, jestli ho chci kráčet s její představou, nebo s tou svojí.
Ticho, které neumím číst
Od té návštěvy mi babička několikrát volala, ale nezvedla jsem telefon. Potřebuji čas. Chci pochopit, co přesně myslela a proč reagovala právě tak. Věřím, že to nemyslela zle. Jen je pro ni svět možná rychlejší, než na jaký byla zvyklá. A možná jsem jí měla dát více času, aby Marka poznala v běžných situacích, ne jen u stolu v malém domku na kraji vesnice.
Marek se snaží být trpělivý, ale cítím, že v něm ta chvíle zůstala. Babička je pro mě důležitá, stejně jako on. Jen zatím nevím, jak vysvětlit oběma, že se navzájem nemusí pochopit hned na první dobrou. A že pro mě mají oba místo, i když ten den to tak nevypadalo.
