Článek
Měla to být pohoda, slunce, moře, zmrzlina a večery na balkoně. A taky byla aspoň první tři dny. Pak přišel náš syn s novinkou. Prý potkal kamarádku. Jmenuje se Elena, je z Rumunska, je hrozně milá a on ji pozval „na chvilku“ k nám do apartmánu. Mysleli jsme, že ji představí, dá si s ní limonádu a půjde se zase courat po promenádě.
Jenže Elena si sundala boty, posadila se k nám do kuchyňky a vypadalo to, že nikam nespěchá. Mluvila rychle a neúnavně, bohužel rumunsky. Syn se usmíval, přikyvoval a překládal jen občas. My s manželem jsme seděli jak na školení v cizí zemi, nerozuměli ani slovo, ale byli jsme nuceni dělat společnost.
Večeře byla tichá. Elena jedla, my se snažili být pohostinní. Manžel jí podával kečup, ona si ho nalila na chleba. Usmála se. My taky. Bylo to milé, ale zároveň naprosto vyčerpávající. Připadala jsem si jako kompars v rumunské telenovele.
Syn nadšeně vyprávěl, že se seznámili na pláži, že si prý skvěle rozumí, i když každý mluví jinou řečí. Prý na tom vůbec nezáleží. My jsme v tu chvíli přemýšleli, jestli vůbec záleží na tom, že jsme na rodinné dovolené.
Elena u nás strávila skoro celý večer. Když odcházela, málem nám u dveří zamávala jako doma. A druhý den přišla zas. Tentokrát s melounem.
Po třech dnech jsme s manželem navrhli „výlet do hor“. Jen my dva. Abychom si odpočinuli. Nejen od horka, ale i od nově rozšířené domácnosti. Syn samozřejmě zůstal s Elenou.
Dnes se na to díváme s úsměvem. Vlastně je hezké, že se kluk nebojí seznamovat, a že ani jazyková bariéra není překážkou. A taky jsme se přiučili pár rumunských výrazů. Například „mulțumesc“ znamená děkuji. To Elena říkala často.
Ať už to mezi nimi dopadne jakkoliv, jednu věc víme jistě: příště si vezmeme větší apartmán. A taky se naučíme aspoň základy rumunštiny. Pro jistotu.
