Článek
Jenže do všeho se vložil tchán, který rád rozhoduje a zároveň věčně hledá způsob, jak ušetřit, i když to nakonec stojí mnohem víc. A přesně to se stalo i tentokrát, takže místo příjemného dne zůstala jen pachuť a prázdná peněženka.
Začalo to už při plánování. My jsme chtěli jet do aquaparku, děti se na to těšily už týden a měly sbalené plavky i nafukovací míče. Jenže tchán se ozval, že je to zbytečně drahé a že zná mnohem lepší variantu, kde si užijeme stejně a nezaplatíme tolik. Nikdy jsem mu nechtěl kazit radost z toho, že má pravdu, a tak jsme nakonec ustoupili. Sliboval, že má tip na menší areál kousek za městem, kde se prý platí jen pár korun a služeb je dost. Tvrdil, že tam s babičkou byli kdysi a že to bylo fajn. Děti sice trochu brblaly, že se těšily na tobogány a atrakce, ale nakonec jsme je uklidnili, že i tak to bude prima.
Den výletu byl krásný, slunečný, všechno slibovalo, že si to užijeme. Přijeli jsme na místo, kde nás hned u vchodu čekala první studená sprcha. Ceny se za ta léta změnily a rozhodně to nebylo tak levné, jak tchán sliboval. Vstupné stálo skoro stejně jako v aquaparku, ale bez tobogánů a dalších lákadel. Jen pár bazénů, hřiště a nějaký stánek s občerstvením. Tchán se tvářil překvapeně, že to tak zdražilo, ale už jsme byli tam, tak se nedalo nic dělat. Děti jsme nechtěli zklamat a zaplatili jsme vstup.
Jenže tím to neskončilo. Uvnitř jsme zjistili, že si musíme platit zvlášť i lehátka, skříňky a některé atrakce. Takže další peníze, které jsme původně vůbec neplánovali utratit. Tchán jen mávl rukou, že to není tak hrozné, ale když jsem sečetl, kolik jsme už nechali u pokladny, bylo mi jasné, že „levný výlet“ se začíná prodražovat. A to jsme ještě neměli nic k jídlu.
Svačinu jsme si sice vzali, ale v tom vedru nevydržela dlouho a děti začaly mít hlad. Samozřejmě že jsme museli do stánku, kde ceny byly naprosto nesmyslné. Klasická porce hranolků stála jako oběd v restauraci, a když k tomu připočtu pití a nanuky, které si děti vyprosily, vyšlo to dráž než celá naše běžná týdenní nákupní taška. Tchán sice pořád mluvil o tom, že jsme mohli přinést víc vlastního jídla, ale byl to právě on, kdo nás přesvědčoval, že tam bude vše levné a dostupné.
Když už jsme se smířili s tím, že peníze mizí z peněženky rychleji než voda z lahve, dorazila další komplikace. Děti se dožadovaly nějaké zábavy, a tak jsme jim zaplatili vstup na trampolíny. Jenže po deseti minutách přišel správce, že mají špatné ponožky a musí si koupit speciální za další peníze. To už jsem začal ztrácet nervy. Vzpomněl jsem si, že v aquaparku by za ty samé peníze měly děti tobogány, skluzavky a celý den o zábavu postaráno. Tady jsme jen vyhazovali peníze za věci, které jsme původně vůbec neplánovali.
Když se den chýlil ke konci, tchán se tvářil spokojeně, že jsme strávili pěkný rodinný výlet, a vůbec si neuvědomoval, že jsme nechali dvojnásobek toho, co bychom utratili v aquaparku. Já měl chuť mu to říct nahlas, ale kvůli klidu v rodině jsem to spíš spolkl. Děti byly unavené, babička chtěla domů a mně se honilo hlavou, že příště si už radši prosadím vlastní názor a nebudu ustupovat.
Na podobné „úspory“ totiž doplácíme všichni. Kdyby šlo o pár korun, člověk mávne rukou. Ale když nakonec zaplatíte dvakrát tolik a ještě nemáte pocit, že by to stálo za to, tak to opravdu naštve. Místo pohodového dne jsme měli zkaženou náladu, prázdné kapsy a hlavně zklamané děti, které si ani pořádně nezaplavaly.
Ptám se proto sám sebe: proč mají někteří lidé potřebu neustále šetřit tam, kde to nedává smysl? Tchán chtěl ukázat, že ví, jak to zařídit nejlíp, a přitom nám připravil akorát pořádný trapas. Možná to myslel dobře, ale výsledkem bylo fiasko. A já už vím, že příště se radši spolehnu na vlastní plán než na cizí „zaručené tipy“.
