Článek
Jenže radost nevydržela dlouho. Brzy jsem zjistila, že místo klidu a pohody nás čeká sousedské peklo, jaké bych si nikdy nepředstavila.
Všudypřítomné oči za dveřmi
První týdny po nastěhování probíhalo vše v pořádku. Neznámé tváře na chodbě se na nás usmívaly a zdravily, lidé působili mile. Ale hned vedle našeho bytu žila paní, která se brzy ukázala jako noční můra. Je jí kolem šedesátky a od začátku mi přišla trochu zvědavá. Párkrát jsem ji potkala na chodbě, kde se ptala, odkud jsme a co děláme. Odpovídala jsem zdvořile, myslela jsem si, že jde jen o běžné sousedské povídání . Jenže pak začala zkoumat každý detail mého života.
Netrvalo dlouho a všimla jsem si, že kdykoli vyjdu z bytu, její dveře se tiše pootevřou. Jakoby potřebovala vědět, kam jdu a s kým. Pokud někdo zazvoní, slyším ji hned po odchodu klepat na jiné sousedy a ptát se, kdo to byl. A co je nejhorší, dokáže celé dny stát na balkoně, odkud má dokonalý přehled o tom, co se děje v našem bytě i kolem něj.
Každý hrnec pod drobnohledem
Jednoho odpoledne jsem vařila guláš. Otevřela jsem okno, aby se vyvětrala pára, a sotva jsem dovařila, potkala jsem sousedku na chodbě. Přivítala mě slovy, že guláš je moc těžký na žaludek a že bych měla raději uvařit něco lehčího. Úplně mě to zarazilo. Jak může vědět, co mám v hrnci? Brzy se ukázalo, že to není náhoda.
Začala mi dávat „rady“ prakticky denně. Když jsem smažila rybu, podotkla, že to bude cítit celý dům. Když jsem pekla koláč, upozornila mě, že mám určitě moc cukru. Znělo to, jako by mi četla nad hlavou. Nešlo o přátelské tipy, spíš o výčitky a neustálou kritiku. Každé jídlo komentovala, jako by měla právo dohlížet na to, co jíme.
Kontrola návštěv
Postupně přitvrdila i v jiných věcech. Jakmile někdo zazvonil, ona to věděla. Jednou se mě zeptala, proč k nám chodí kolegyně z práce tak pozdě večer. Jindy zase nadhodila, že manžel má určitě hodně schůzek, když k nám chodí kamarádi. Dokonce si dovolila pronést, že návštěvy by neměly být tak časté, protože ostatní sousedy rušíme. Jenže my jsme přitom nikdy nedělali hluk a od desáté hodiny byla vždy v bytě tichá noc.
Začala jsem mít pocit, že musím vysvětlovat každý krok. Pokud jsem odcházela pozdě večer, slyšela jsem její poznámky, že mladé ženy by neměly courat po nocích. Když jsem se vrátila s nákupem, ptala se, proč nakupuju tak pozdě a jestli je to bezpečné.
Všechno se obrátilo v dusno
Naše domácí pohoda se vytratila. Každý pohyb na chodbě doprovázelo její podezřívavé koukání. Manžel se tomu zpočátku smál a tvrdil, že se časem unaví. Jenže já jsem cítila stále větší tíseň. Představa, že jsem sledovaná, mě stresovala natolik, že jsem přestala otevírat okna při vaření, abych nedávala podněty k dalším komentářům. Dokonce jsem si připadala, jako by mi někdo sahal do soukromí, aniž by překročil práh našeho bytu.
Někdy jsem slyšela, jak si šeptá s jinými sousedy o tom, co děláme. Věděla jsem, že polovina z toho jsou její domněnky a domýšlení, ale i tak to bolelo. Najednou jsem měla pocit, že jsem terčem drbů v domě, ačkoliv jsme jen chtěli žít klidně a nikomu nepřekážet.
Snaha o řešení
Jednou jsem sebrala odvahu a řekla jí přímo, že mi její poznámky vadí. Že nechci, aby komentovala mé vaření nebo návštěvy. Podívala se na mě s úsměvem a pronesla, že ona jen radí, protože je starší a zkušenější, a že bych měla být ráda, že se o mě někdo zajímá. Od té doby její chování nebylo o nic lepší, spíš měla pocit, že musí svůj dohled ještě posílit.
Manžel navrhl, že si pořídíme zatemňovací závěsy a prostě si ji nebudeme všímat. Jenže to není tak snadné. Vždycky, když jdu vynést odpadky nebo otevřu dveře po zazvonění, vím, že tam někde stojí a čeká, až mě uvidí. Připadám si jako v pasti, ze které není úniku.
Nový domov, staré trápení
Když jsem si kdysi představovala, jaké to bude bydlet ve vlastním bytě, myslela jsem, že to bude svoboda. Že konečně nebudu muset řešit majitele bytu, že budeme mít prostor jen pro sebe. Ale realita je jiná. Místo vysněného domova se cítím pod stálým dohledem, jako bych žila ve skleněném akváriu.
Někdy si říkám, že kdybychom se nastěhovali kamkoli jinam, mohli jsme být šťastní. Jenže teď máme hypotéku, všechno je zařízené, byt je krásný. Jen to, co je za zdí, kazí celé naše štěstí. Sousedka, která by mohla být klidně jen milou starší paní, se proměnila v člověka, který mi den co den připomíná, že soukromí je luxus, který si v našem domě nemůžu dovolit.
A tak večer sedím na gauči, poslouchám ticho v bytě a doufám, že třeba zítra bude jiný den. Že ji už přestane zajímat, co vařím, kdo mi zvoní, kam chodím a kdy se vracím. Jenže vím, že ten den možná nikdy nepřijde.
