Článek
Byl pátek večer, jeden z těch vzácných, kdy jsme měli hlídání. Chtěla jsem si to užít – svíčky, víno, klid. Objednali jsme si jídlo, smáli se, povídali si o všem možném. Jenže po chvíli jsem si všimla, že servírka, mladá asi dvacetiletá holka, se kolem našeho stolu motá víc, než by musela. Neustále přicházela, ptala se, jestli něco nepotřebujeme, a přitom se na mého muže usmívala až moc.
Nejdřív jsem to přecházela. Možná jen dělá svou práci, říkala jsem si. Ale když se naklonila tak blízko, že se skoro dotkla jeho ramene, něco ve mně cuklo. Viděla jsem, jak mu oči na chvíli zabloudily k jejímu výstřihu. Dělala jsem, že nic, ale v žaludku se mi usadil kámen.
Asi po hodině jsem vstala a šla na toaletu. Když jsem se vracela, zahlédla jsem, jak se servírka opírá o stůl a něco mu šeptá. Smál se. Ten smích jsem znala. Používal ho, když chtěl na někoho zapůsobit. Když mě uviděl přicházet, narovnal se a snažil se tvářit nenuceně. Ona zůstala stát jako přimražená, bledá a rozpačitá.
V tu chvíli mi bylo jasné, že to nebylo jen o přehnané zdvořilosti. Možná jí dal kompliment, možná své číslo. Nebo jen pohled, který říká víc než slova. Nepotřebovala jsem vědět detaily, ten pohled mezi nimi mi řekl všechno. A najednou mi celý večer připadal směšný. Svíčky, romantika, to všechno bylo pryč.
Zaplatil, beze slova. Servírka se snažila vypadat profesionálně, ale bylo vidět, že se jí třesou ruce. Když jsme odcházeli, chtěla se rozloučit, ale já prošla kolem ní bez pohledu. Venku bylo chladno, vzduch voněl deštěm a já cítila, jak mi buší srdce. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Nakonec jsem jen tiše pronesla, že to bylo naposledy, co jsem tam byla.
Cestou domů jsem koukala z okna auta a v hlavě mi běžely stovky myšlenek. Nepodvedl mě, aspoň zatím ne. Ale to, že si dovolil flirtovat, zatímco jsem seděla metr od něj, bolelo stejně. Bylo to o respektu. O tom, že když už si spolu vyrazíme, nechci se cítit jako páté kolo u vozu.
Ráno jsem vstala dřív než on. Seděla jsem v kuchyni, pila kávu a přemýšlela, jestli vůbec ví, co mi tím večerem udělal. Když sešel dolů, tvářil se, jako by se nic nestalo. Zeptal se, jestli uvařím oběd, a já se v duchu musela smát. Možná to pro něj nic neznamenalo. Jen chvilkové ego. Ale pro mě to bylo něco víc. Připomínka, že i po letech může člověk zjistit, že v tom vztahu stojí sám.
Neřekla jsem nic. Jen jsem mu odpověděla, že nemám hlad. Uvnitř mě ale něco prasklo. Ta jistota, že jsme jeden tým, se rozpadla na drobné kousky. A možná to bylo poprvé, co jsem si opravdu připustila, že náš vztah už dávno není takový, jaký býval.
Od té doby uplynul skoro rok. Nešlo o jeden večer, bylo to jen znamení, že mezi námi se něco zlomilo už dávno. Možná jsme se oba změnili. Možná už jen žijeme vedle sebe ze zvyku. Ale ten pohled mezi ním a tou servírkou si pamatuju pořád. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se necítím milovaná.
Nechci z něj dělat zrůdu. Není. Jen muž, který zapomněl, že i drobná gesta dokážou zranit. A já žena, která si příliš dlouho namlouvala, že všechno je v pořádku. Možná to byla jen večeře, ale pro mě to byl začátek konce. A někde uvnitř tuším, že kdybych tehdy nevstala od stolu, seděla bych tam dodnes a dělala, že nevidím.
