Článek
Naše děti se na výlet do zábavního parku těšily skoro celý měsíc. Syn Matěj dokončil čtvrtou třídu s vyznamenáním a mladší Klárka se konečně přestala bát jezdit na kole. S manželem jsme si řekli, že tentokrát nebudeme vymýšlet žádný obyčejný výlet do lesa. Chtěli jsme jim dopřát den, na který budou ještě dlouho vzpomínat.
Vstupenky jsme koupili předem přes internet. Nebyly levné, ale s tím jsme počítali. Věděli jsme také, že něco utratíme za parkování, zmrzlinu a možná nějaký malý suvenýr. Celý den jsme proto měli naplánovaný tak, abychom se vešli do částky, kterou jsme si na výlet odložili.
První hodiny byly přesně takové, jaké jsme si představovali. Děti běhaly od jedné atrakce ke druhé, manžel je fotil a já jsem si užívala, že tentokrát nikdo nesedí doma u telefonu nebo počítače. Kolem poledne jsme ale začali mít všichni hlad.
Svačinu jsme nechali v autě
Původně jsem připravila několik obložených housek, nakrájená jablka a láhve s vodou. Taška však zůstala v kufru auta. Parkoviště bylo daleko a děti se bály, že přijdou o vystoupení, které mělo začít za necelou hodinu.
Manžel navrhl, že si dáme něco malého přímo v areálu. U jednoho ze stánků nabízeli kuřecí stripsy, hranolky, hot dogy a smažený sýr. Žádná luxusní jídla. Zkrátka běžné občerstvení, které člověk na podobném místě čeká.
Na tabuli byly ceny napsané drobným písmem. Před stánkem navíc stála dlouhá fronta a děti už začínaly být protivné. Nechtěla jsem všechno složitě počítat. Objednala jsem dvě dětské porce kuřecích stripsů s hranolky, jeden smažený sýr pro sebe a hot dog pro manžela. K tomu jsme vzali dvě limonády a dvě vody.
Podle mého rychlého odhadu měl účet vyjít přibližně na osm set korun. Nebylo to málo, ale pořád jsem si říkala, že jsme na výletě a jednou za čas se nic nestane.
Částka na terminálu mě zarazila
Prodavačka připravila tác, položila přede mě platební terminál a částku bez dalšího komentáře potvrdila. Na displeji svítilo 1 486 korun.
Nejdřív jsem si myslela, že omylem připočetla objednávku někoho jiného. Zeptala jsem se proto, zda je cena správná. Prodavačka se podívala na účtenku a začala jednotlivé položky vysvětlovat.
Dětská porce nebyla ve skutečnosti menu. Hranolky se platily zvlášť, stejně jako omáčka. Smažený sýr měl uvedenou cenu bez přílohy. K limonádám se navíc připočítávaly vratné kelímky a u každé objednávky byl malý poplatek za jednorázové nádobí.
Manžel se na mě podíval a bylo na něm vidět, že je stejně překvapený jako já. Za podobnou částku jsme několik dní předtím večeřeli v restauraci. Měli jsme polévku, hlavní jídlo, pití a děti dostaly ještě dezert. Tady jsme stáli s papírovým tácem, několika kousky masa a hranolky, které pomalu chladly.
Nechtěla jsem dětem pokazit celý den
První reakcí bylo jídlo odmítnout. Jenže část objednávky už byla připravená a děti na nás hladově koukaly. Nechtěla jsem před nimi rozjíždět hádku ani jim vysvětlovat, že jejich oběd stojí skoro stejně jako rodinný nákup na několik dní.
Zaplatila jsem a tác jsme odnesli ke stolu. Matěj si všiml, že jsem ztichla, a zeptal se, jestli se něco stalo. Řekla jsem mu jen, že mě překvapila cena. Víc jsme to před dětmi nerozebírali.
Horší bylo, že porce nebyly ani zvlášť velké. Manžel dojedl hot dog během několika minut a stále měl hlad. Děti snědly hranolky, ale část masa nechaly, protože bylo vysušené. Můj smažený sýr byl vlažný a houska k němu stála dalších třicet korun.
V tu chvíli mi začalo být líto nejen peněz, ale také naší vlastní nepřipravenosti. Jídlo jsme měli v autě. Stačilo se pro něj vrátit. Místo toho jsme si koupili drahý oběd jen proto, že jsme byli unavení a nechtělo se nám ztrácet čas.
Zbytek výletu jsme už plánovali jinak
Po obědě si děti chtěly koupit velké barevné limonády a plyšovou hračku. Tentokrát jsme už museli říct ne. Část peněz, které jsme měli připravené na drobné radosti, zmizela u stánku s občerstvením.
Dětem jsme slíbili, že se cestou domů zastavíme na zmrzlinu v našem městě. Přijaly to bez protestů. Nakonec jim naštěstí náladu nezkazilo ani to, že si z parku neodvezly žádnou hračku. Nejvíc stejně mluvily o vodní atrakci a o tom, jak se tatínek lekl při jízdě na horské dráze.
Když jsme odcházeli, všimla jsem si několika rodin sedících na dece u okraje areálu. Z batohů vytahovaly vlastní řízky, pečivo, ovoce a termosky. Ještě ráno bych si možná říkala, že je pohodlnější koupit si něco uvnitř. Po zkušenosti s naším obědem jsem jim naopak jejich připravenost záviděla.
Příště už si ceny přečtu předem
Nejsem člověk, který by očekával, že jídlo v zábavním parku bude stát stejně jako v supermarketu. Chápu, že provozovatelé platí zaměstnance, energie i pronájem prostoru. Přesto by ceny měly být uvedené tak, aby zákazník jasně viděl, co skutečně dostane a kolik zaplatí.
Nejvíc mě nezaskočila samotná částka, ale způsob, jakým se výsledná cena skládala z mnoha drobných položek. Omáčka, příloha, kelímek, obal a další poplatky vypadaly samostatně nenápadně. Dohromady však vytvořily účet, který jsme opravdu nečekali.
Od té doby máme na rodinné výlety jednoduché pravidlo. Vlastní jídlo nosíme v batohu, ne v autě, a než něco objednáme, nejdřív si přečteme celý ceník. Dětem tím zážitek nekazíme. Naopak nám zbyde víc peněz na věci, kvůli kterým jsme na výlet skutečně přijeli. Obyčejný hlad nás tehdy vyšel draho. Ještě dražší by ale bylo, kdybychom se z něj vůbec nepoučili.
